Sbohem dítě...

Představovala jsem si vždy svět jiný než byl. Plánovala jsem si, jak se co bude odehrávat. Vše mnělo být krásné, romantické, ale skutečnost byla vždy jiná. Tak jak už to bývá. Ale mne to neodradilo. Spíše naopak. Začala jsem snít ještě více. Víc a víc. Toužila jsem žít ve svých snech, v nichž jsem byla svá, svobodná, nespoutaná představami a konvencemi, jimiž se musím řídit. Mohla jsem se odpoutat a plně se projevit. Ukázat, že nejsem to za co se vydávám. Ale že jsem svá. Nejsem tak upjatá a tichá. Umím být i hlučná a smějící se nahlas.
Ale nejsem taková. Raději sedím stranou, ačkoliv bych se ráda bavila. Ráda bych vlezla na parket a začala tančit, a i přesto, že se stydím. Ale nevylezu tam. Bojím se posměchu. A tak je to u mne se vším. Držím se raději snů a nadějí, že to jednou bude jinak. Uzavírám se do svého světa. Malého světa uvnitř mě, mé mysli. A přitom je to obrovský svět s nepřeberným množstvím žití. Tolik možností a přitom žádná.
Nikdy nedokončím co chci. Stovky věcí rozpracovaných, ale nehotových. Připravený na dodělání. Ale nápady zmizeli. Zůstala jen skořápka bez fantazie. Bez své dětskosti, která otevírala bránu do jiných světů. Už nemohu utéci tomu v čem žiji. Stejně jako teď. Snažím se vypsat, ale nevím co psát. Jako by mysl odumřela. Dítě zůstalo, ale je slabé, nemůže pokračovat a přitom tolik chce. Jen nemá dost sil se bránit dál.
Možná je lepší se uzavřít ve světa kde jsme sami, sami, jen sami se sebou. Ve svém soukromém světě, který můžeme den ode dne upravovat. Přetvářet ho podle svých nálad. Podle touhy. Můžeme tam skákat po obřích kvetoucích květech, které budou zářit duhovými barvami a kapky rosy se budou blyštit jako spousty malinkatých křišťálových kamínků v letním slunci, jež bude na pokraji západu slunce. A nebo bude zuřit dravá chladná bouře, jež smete z povrchu světa vše co jí přijde do cesty, jen já budu stát uprostřed toho všeho, ale nedotkne se mne to. Budu tam stát a vlasy mi bude cuchat chtivý vítr, ale neublíží. Chladné dešťové kapky s barvou oceli na mne budou dopadat a pokrývat mé tělo. Pozvednu řasy a na nich ulpí jediná drobná kapka. Kapka s duhou, jež znovu rozzáří svět. Opět tu budou stát domy. Růst přenádherná zelená tráva a běhat děti za barevnými míči. Budou se smát jakoby se nic nedělo. Jakoby se nic nestalo.
Tam bych chtěla žít, chci svůj svět mít reálný, a ne tak chudý jako tento. Příliš sám je člověk zde. Moc sám, smutný a nešťasten. Bez možnosti být chvíli sám sebou a to je příliš velká škoda. Chci být svá, nemohu, konvence nedovolí, a raději nic, než se bát, že už nikdy se nebudu moci svobodně pohybovat. Promiň dítě, musíš zůstat. Budu dál pokračovat sama, i když mne to bude stát příliš mnoho. Sbohem ty.