KONEC

Sedím uprostřed kulaté místnosti plné mohutných dubových dveří. Z každých dveří vyzařuje síla. Obrovská síla, která mě nutí k jejich otevření. Ale které dveře si vybrat? Nad každými visí jiný nápis…Smutek…Štěstí…Láska…Spokojenost…Stesk…Zármutek…Nostalgie…a z jednotlivých dveří vychází vždy obrovské množství příslušného pocitu, napsaného nade dveřmi…Vím, že ať se vydám kterýmkoliv směrem a do kterýchkoliv dveří, čeká mě tak jako tak stejný osud. V tuto chvíli si to ale vůbec neuvědomuju…
Pomalu se zvedám ze země a s nemalou nadějí odcházím ke dveřím, ke kterým mě ta divná síla nejvíce táhne. Hlavou mi pořád dokola zní ta myšlenka, že ať se rozhodnu jakkoliv, čeká mě tak i tak ten nevyhnutelný závěr…Otvírám dveře a něco mě nutí se rozběhnout. Nechci běžet!!! Chci se vrátit do kulaté místnosti a vybrat si jiné dveře. Ta podivná síla mě ale táhne pořád dál a dál. Nemůžu se vrátit, nemůžu se otočit. Aniž bych se o to snažila, dělám krok do neznáma. A v tom mi to konečně začne docházet…právě to začíná…
Propadám se černočernou tmou do tmavé nekonečně jámy. Stále čekám, kdy dopadnu na tvrdou zem, ale stále nic. Už se začínám bát, že tahle cesta do neznáma nikdy neskončí, když v tom to právě začne!!!
Loučím se s vámi rodiče. Loučím se s vámi mí milovaní kamarádi. Loučím se s tebou můj nejlepší příteli…právě přišel můj konec…