Šílenství

Jmenovala se Klára. Toto je příběh o její rodině. Rodiče původem pocházeli z jižních čech a ačkoliv oba bydlili v Praze, seznámili se v rodné vesničce jejich rodičů. Maminka se jmenovala Božena, otec Karel. Vzali se, když bylo mamince čerstvých 20 let. O rok později porodila dceru Boženku, o další 4 roky později dceru Karlu a o další 3 roky později syna Jana. Za komunismu otec pracoval jako ekonomický náměstek, maminka byla vedoucí konzumu (malého obchodu s jídlem).
Když byli rodiče mladí, otec byl jako ideální muž. Ale koncem 80. let se začalo vše měnit, projevila se otcova odporná povaha. Začal maminku a děti psychicky týrat, říkal mamince věty typu "Jaký je smysl Tvého života, jsi k ničemu" atd. Jak se má člověk bránit něčemu takovému, když Vám to dělá člověk, ke kterému máte nejblíže?
Koncem 80. let se celá rodina přestěhovala do velké třípatrové vily, z toho v každém patře se nacházel jeden byt. Celá rodina bydlela v druhém patře, ostatní patra byla využita pro jiné účely.
Po revoluci začal otec podnikat. Stal se z něho pan podnikatel, vydělával velké peníze a dokonce se zapletl i s mafií. Jako každý významný muž si i otec našel milenku.
Právě v této krušné době se v červenci roku 1991 narodila poslední dcera Klára. V tu dobu byl krach manželství otázkou měsíců. Nakonec maminka objevila otcovu nevěru a otec se odstěhoval do prvního patra, kde si zařídil byt.
Otec požádal o rozvod, čímž začaly pětileté tahanice o děti, čímž se v tomto případě myslí již jen Jan a Klára. Jan byl o 10 let starší než Klára, ale stále nebyl plnoletý jako nejstarší sestry.
Otec chtěl Kláru do vlastní péče za každou cenu. Psal soudkyni dopisy, že je maminka duševně nezpůsobilá vychovávat děti. Že je blázen. Proto k mamince domů přišla i sociálka, aby se přesvědčili o pravdivosti otcova tvrzení. Samozřejmě zjistili, že maminka je naprosto normální člověk, takže Klára i Jan byli svěřeni automaticky do péče mamince.
Ovšem otec si hledal jakékoliv záminky, aby před zraky malé Kláry maminku co nejvíce pošpinil. Bohužel se mu to jeden čas i dařilo. Někdy v této době začal otec pít.
Když bylo Kláře 10 let, jela s otcem na dovolenou do malého městečka Jelení. Tam také Klára poprvé poznala otcovu pravou tvář v plné míře. Veřejně ji ponižoval, například když byli na večeři. Klára si chtěla upravit vlasy do culíku. Otec začal Kláře nadávat, že je to neslušné. To by ještě nebylo tak hrozné, kdyby se v barvě jeho hlasu nemísila ta nepopsatelná hnusota, arogance a povýšenost. Po večeři se odebrali na pokoj, kde se Klára koukala na televizi. Mimochodem, nutno dodat, že otec už měl značně upito. Ale neodbíhejme od příběhu. Tak tedy se Klára koukala na nějaký film v televizi a něčemu se tam zasmála. Otec okamžitě Kláru začal sekýrovat, že se nemá co smát, že je blbá jako její sourozenci apod. Nakonec usnul a Kláře zbyly jen oči pro pláč. V té době se nejspíš zrodil Klářin pocit méněcennosti, který ji provázel po další léta.
O další dva roky otcovo pití nabylo takové míry, že si poškodil krátkodobou paměť. Události nabraly rychlý spád. Otec byl odvezen do psychiatrické léčebny, na oddělení dlouhodobě nemocných. Maminka tam od té doby jezdí s Klárou. Klára nikdy nepochopila, jak tam může maminka jezdit, po tom všem, co jí otec udělal.
Kláru otec poznamenal. Má v sobě jakýsi blok, který jí brání k navázání vztahu s muži. Také trpí depresemi a pocity méněcennosti. Je to sice otevřený člověk, navenek se zdá šťastná, ale hluboko v jejím srdci stále dřímá démon vzpomínek, který se čas od času ozve, aby potvrdil, že je stále zde.