Anděl..

Procházím temnou ulicí, kterou se rozléhá jen jakýsi šustivý zvuk, -Jako když za sebou někdo něco táhne.. Přesně vím co to je. A trpím.. –Díky tomu zvuku. Zvuku, který však všem ostatním zůstává utajen..
Ve skleněných vitrínách všude kolem vidím jen svůj vyděšený obličej. Smutné oči, které již dávno pozbyly jakékoli naděje. –Ovšem jen já. Všem ostatním, zde se potloukajícím existencím, zůstávám nadále skryt..
Na mých dlouhých, kouřově šedých šatech je jediná rudá skvrna. –Mé srdce puklo žalem.. A ten zvuk.. Monotónně se rozlehající přímo někde za mými zády. –To má křídla.. Má černá křídla, která za sebou vláčím a špiním je ve stružkách bláta a deště..
Jsem pověřen jediným úkolem. –Předat zprávu. –Hned pak znovu navěky zmizím v temné nicotě.. Jen já mohu tu informaci předat. Prý jsem neutrální.. Ani dobro, ani zlo. Řekli mi to. Přesně takhle..
Ale když jsem tím, co říkali, proč mi z očí padá ta slaná tekutina? Co to je? Už nevím, ale kapky deště mě toho stejně rychle zbavují. Omývají mi obličej, jako by mě tak mohly zbavit všech starostí.. Ale nepomáhá to..
A, tamhle je, už ji vidím. –Vysoká postava s dlouhým fialovým pláštěm, který za ní vlaje v silném poryvu větru. Vím, že je to ona, protože její černé oči se dívají přesně na mě. –Ani nemám sílu se k ní přiblížit ještě blíž..
Když jsem si jistý, že se na mě skutečně dívá, slabě zakývám hlavou.
-Přesně ví co to znamená. V černých očí jí proletí jakýsi vítězoslavný záblesk. –Všímám si toho i přes tu dálku.
Pak se ihned otáčí a odchází, za chvíli vidím jen jakousi matnou skvrnu kdesi v dálce. Po chvíli mizí i ta. Můj úkol byl dokonán. Mé poslání se naplnilo. –Má doba, můj přesně vyměřený čas tady, na zemském povrchu, právě pominula. Utekla stejně rychle, jako se vzdálila ona postava..
Ona. –Zrada.. Bylo jí dovoleno ovládnout svět.. Vypustili už i bezmoc, smutek a bolest.. Lidé trpí. Prý musí – že si to zasloužili tím, jak se chovali. Volali o to. Jejich chování přímo vybízelo k trestu..
Jenže.. Lidé přece trpěli odjakživa.. Lidé.. –Taky jsem kdysi jeden takový byl.. Jeden mezi miliony..
A tohle je můj trest.. Nyní se musím vrátit zpět do svého světa zatracení.. Budu tam již navěky. Budu přemítat o tom, co jsem právě udělal. –Zradil jsem je. Zradil jsem všechny.. Všechny lidi.. Vlastně.. Mám litovat? Zasloužili si to skutečně?..