Pokání

Napíšu o ní Canterburskou povídku. Napíšu o agónii před smrtí.
Vlčí máky – milion světelných let od ní – slunce praží a já umírám nebo si to alespoň myslím.
Bože, dej ať mi nikdo a nic nezabrání vzpomínat.
Bože, dej ať navždy zapomenu na ten teskný výkřik, který mi rozežírá srdce.

Vždy jsem doufal, že až budu starý, počkám na západ slunce na terase. Spárami mezi oprýskanými dlaždicemi bude prorůstat vlčí mák. Po tvářích zbrázděných lety mi budou stékat slzy, jak mi před očima vyvstane celý život. Dychtivě, bez pohnutí, s očekáváním něčeho velkého, sedět v proutěném křesle a čekat na západ. Jen na něj. Na nic jiného. Myslel jsem, že mne pak tma naplní a dojdu klidu. A vlčí máky tam pořád budou. Už nebudou vidět, ale já budu vědět, že tam jsou. Doufal jsem, že vydržím čekat, že mě to někdo naučí.
Naučil. A tak teď čekám.
Svět je ošidný, jak stárnu, mění se mi před očima. Nakonec ničemu nerozumím. Existují jen retrospektiva, žádná futura.
V dálce, milion světelných let, praží slunce. Mezi spárami na zemi prokvétají divoká rudá poupata. Taky vzpomínají. Nikdy neustanou, pořád budou.
Bože, dej ať jí navždy kvetou ve váze vlčí máky. Ona už bude vědět.
Jí patří dík. Je mé svítání i západ.