Prázdno

Prázdno. Tak prázdno jako nikdy. A když přišel stejně byla sama. Vzali se za ruce, snad ze zvyku.

Padá déšť se sněhem. Shrbená záda a oči k zemi. Kráčí spolu do polí. Tuší, že nemají šanci, a přece se nehodlají vzdát. Jak marný boj!

Pole je jako poušť, rozlehlá pláň. Jako mořská hladina, po níž půjeme k nekonečnu, až tam, kde za horizontem na nás čeká zaslíbená zem. Pole je místo, kde jsme sami sebou, kde každá maska je sňata a přetvářka odhalena a kde se dá svobodně smát a zpívat. Pole je místo, kde myšlenky se stávají hmotnými a nabývají tvar. Pole je místo, kde se nedá lhát. A proto šli tam.

Na nebi létají krkavci. Předobraz konce. Cítí tu prázdnotu, která je kolem i uvnitř. Vítr se do nich opírá, nechce je pustit dál, do svého osamělého království, avšak oni pokračují jako tříleté dítě, které chce dospělým ukázat, že je již velké a nepotřebuje pomoc. Vždycky byli tvrdohlaví. Oba. Nikdo nechtěl přiznat konec. Jeden z hrdosti a druhý proto, že měl strach.

Mlčení a lhostejnost. Pole je černou dírou, která pohlcuje hněv i radost. Ničí chaos a zavádí pořádek. Srovnává myšlenky, zklidňuje emoce a vzpomínky jsou jen vybledlé tapety v pokoji staré paní.

Oba se nadechli a v tom nádechu byla věčnost.
Ruce se oddělily.