Spojen s oblohou

Prší...Miloval si když pršelo.Vyšel si ven a nechal sis deštěm promáčet vlasy.
Procházels kolem davů lidi a s ironickým usměvem ses dival na ty jejich naduté tváře.
Ale tys byl rád. Byl jsi rad že prší. Kráčel jsi ulicí a nechal slzy skapavat po tváři. Citíl ses tak svobodně. Tak svobodně jako kapky deště. Poslouchals tu jemnou melodii kapek, dopadajících na rozpálenou zem. Opatrně si našlapával po těch slzách nebe, někomu mohlo připadat že tančíš. Nejradši by ses rozmočil a propadl do země. Ta melodie pořád zesilovala, kapičky odrážející se od oken a parepetů a jehličky které tě začali pichat ve tváři. Ale byla to jen slabá bolest proti tomu, co si zažíval. Byli to slzy nebe ale tvoje slzy boleli o hodně víc. Pomalým krokem si přišel až k jezeru. Nikde ani živáčka, všichni se před děštěm schovali. Ubožáci, pomyslíš si, cítil jsi se tak spojeny s tou tmavou oblohou. Byla ti tak blízká. Sledoval jsi, jak se kapky odraží o hladinu jezera. Silný vítr tě přešel jak mráz po zadech. Stál jsi tam a čekal. Čekal na něco, co by nikdo nepochopil. Stál jsi tam, s oblouhou a ona ti svěřovala svoje trápení. Vyslechls jí. Melodie začala utichat, mračna se trhat a do zad ti začalo svítit slunce. Otočil ses k němu čelem a nechal všechny svoje problemy ve stínu za tebou...