Dopisy smutku

Milý Lukáši,
Po dlouhém přemýšlení jsem se rozhodla napsat Ti tento dopis. Zní to trochu jako ironie… ale není. Poznali jsme se kdy – před sedmi měsíci? Zdá se mi to jako hrozně dávno, kdy jsme se představili a začali se spolu bavit. Od té doby se z nás stali kamarádi, aspoň tak tomu bylo z mé strany. Tím, že jsem mohla vedle Tebe sedět v posluchárnách mi ze začátku hrozně pomohlo, ani nevíš jak. Byl jsi ke mně milý, pomáhal jsi mi, když jsem potřebovala atd. Ale nehodlám tady rozebírat minulost. Zkrátka a dobře, postupem času jsem Tě začala brát jako nejlepšího kamaráda. I když to tak možná nevypadalo, byl a stále jsi pro mě moc důležitý. Vždycky mě bavilo Tě zkoušet z dějepisu, poslouchat Tvé názory a diskutovat na různá témata. Když jsme spolu šli na ty výstavy fotek Smíchova, bylo to moc fajn. Ale potom začaly prázdniny. Pamatuji si, jak jsi mě žádal, abych Ti poslala pohledy z Paříže. Protože jsem Ti chtěla udělat radost, udělala jsem oč jsi žádal. Po návratu jsi mě několikrát někam zval, bohužel se mi to pořád nehodilo. Ale těšila jsem se na školu, až si zase popovídáme. Před 3. zářím jsi říkal že někam půjdeme během školy. Jak se říká, skutek utek. 3. září jsem čekala ráno jestli přijdeš, ale Ty nikde. Přišel jsi překvapivě mezi posledními. Už to mě zarazilo. Když ses dostavil, tak ještě všechno vypadalo v pořádku. Ale v průběhu posledních dní je to stále horší a horší. Vidím že se mi oddaluješ, ale nemůžu s tím nic dělat. Strašně jsi se změnil. Já vím že každý se mění, i já se změnila, ale Ty jsi najednou hrozně krutý, směješ se jiným věcem než dřív, nic Tě nezajímá, na nikom kromě Tebe Ti nezáleží. Chápu, že tento dopis pro Tebe nebude nic znamenat, ale jen jsem chtěla abys věděl, že mi chybí ten starý Lukáš, co byl hodný, neposílal mě za každou hloupost do prdele, nehádal se se mnou. Já vím že se teď cítíš hrozně dobře, ale kvůli tomu ztrácíš přátele. Pokud jsi mě tak kdy bral. Už nevím co bych napsala, snad jen že mě mrzí že Tě ztrácím.
Tvá kamarádka Klára