Dopisy smutku 2

Lukáši,
Opět jsem se rozhodla Ti napsat. Je to ode mě poněkud hloupost, vzhledem k tomu když jsem Ti nedala ani ten první dopis. Už zase v tom nejspíš lítám. Zatím to reguluji, zatím to nepropuklo. Asi víš co… víš, dnes, jak jsi mi vysvětloval tu matematiku, opět jsem to cítila. Ale ne z Tebe, nýbrž ze mě. Cítím že Tě mám ráda. Víc než ostatní. Když jsi bez Denisy a ostatních, tak v těchto chvílích Tě mám nejradši. Dnes jsi byl tak roztomilý, jak jsi se zamotal do té matiky! Jak sis nevěděl rady, měla jsem sto chutí Tě alespoň obejmout. Ale ta zatracená psychika, společnost, výchova a hlavně moje osoba mi v tom brání. Schválně jsem Ti odhrnula vlasy, to byla jedna z těch mizivých příležitostí jak se Tě alespoň dotknout. Jak ses hezky usmál… udělalo mi to radost. V těchto chvílích, kdy jsme spolu de facto sami, nebo alespoň spolu něco děláme, shodneme se na tématu.. abych byla upřímná, já ani tak moc nepotřebovala ty parametry vysvětlit! Udělala jsem to jen proto, abych aspoň na tu chviličku byla v Tvé blízkosti… takhle, samozřejmě že jsem to potřebovala zároveň vysvětlit, ale asi jsem prostě chtěla být víc s Tebou. A právě když jsi sám, zklidníš se, jsi zdvořilý, usmíváš se. Ale hlavně – už zase jsi to Ty. Jsi pro mě moc důležitý. Nechci do toho opět spadnout, vím jak by to dopadlo a už to nechci zase zažít. Prošla jsem si tím mnohokrát, vím jaké to je, mít rád, samozřejmě neopětovně a ztratit kamaráda. Ne, už ne. Už to nechci víckrát zažít. Radši na Tebe budu zamyšleně koukat, toužit po Tobě (tajně), a také na Tebe stále myslet. Ono to zase přejde… časem. Na jednu stranu to vím, znám se a hlavně, nic netrvá věčně, že? Asi si myslíš že jsem blázen, když Ti takhle píši. Nemůžeš si to myslet, protože Ti tyhle dopisy nikdy nedám. Toto je moje tajemství, nikdo o něm neví. Tento dopis nepíše ta holka, co znáš, tohle jsem já, ta skutečná, co jí nikdo nezná, protože ještě nikomu nedovolila aby jí poznal. Mám tě ráda. Moc. Víc než si myslíš. Kéž by jsi byl na tom stejně.
Klára