Dopisy smutku 3

Lukáši,
Tak jsem se opět rozhodla Ti napsat. Cítím se lépe, od mého předchozího dopisu se docela dost změnilo. Už nejsem tak poblázněná. Jistě, pokaždé když Tě vidím tak se mi trochu sevře srdce, ale už je to lepší. Ještě před pár dny jsem šílela při pouhém pohledu na Tebe, teď jsem celkem v klidu. Nejspíše to bude tím že se smiřuji s faktem, že Tě mít nikdy nebudu. Je nad slunce jasné, že o mě nestojíš. Jsem dobrá kamarádka, nic víc. Ach, jak dobře znám tuto roli… a přitom nechci nic jiného, než abys mě objal, řekl mi že mě máš rád, i jako kamarádku.. ale Ty jsi takový odtažitý, pomalu se bojím se Tě dotknout. Je to škoda. Ale život jde dál, moje tajemství je jen mé, jediný kdo o mých skutečných citech ví jen Pavla. Kristýně jsem neřekla celou pravdu, pouze něco. Ach, jak ráda bych věděla na čem vlastně jsem… i když občas je lepší nevědět. Ráda bych šla zase na nějakou výstavu s Tebou, proč nikam nejdeme? To jsme se tak oddálili? Ach.. je to opravdu velká škoda. Víš, jediné co chci je vědět, že mě máš rád. O nic jiného nežádám. Tento dopis je kratší než ty ostatní. Ale to je vlastně jedno, protože Ti stejně nikdy tyto dopisy nedám. Toto je mé nitro, moje tzv. ID, jak jsme brali v ZSV, pamatuješ? Já vím že tento předmět nenávidíš, to je jako já nemám ráda matematiku. Těším se až si zase o něčem popovídáme, i když pochybuji jestli vůbec, protože Denisa se neustále drží Tebe. Myslím že budete krásný pár, ona… no, nebudu se vyjadřovat, a Ty… prostě Ty. Protiklady se přitahují, víš to? I když na jednu stranu Vy dva moc velké protiklady nejste. To spíše my dva… no nic. Nebudu to řešit, zbytečně bych si zase zaplavila mysl myšlenkami typu co by, kdyby.
Klára