Cesta nikam

Zirelo šel po širokém bazaru uprostřed jednoho z nejznámějších měst této země. Né nadarmo se tomuto bulváru říkalo obchodní, neboť přes hlasité přeřvávání kupčíků téměř nebylo slyšet vrzání kol dalších příjíždějících vozů, obtěžkaných množstvím možného i nemožného zboží, snad z celého světa a možná i ze sfér. Ve vzduchu se mísilo spoustu vůní, pachů, odérů exotického, ale i běžného původu. Do toho všeho polední slunce nemilosrdně sálalo a nebylo na nebi mraku, který by před spalujícím žárem poskytl aspoň chvilkovou úlevu. Lidé se mačkali, jako ve vražedné euforii, jen aby se dostali o několik málo sáhů směrem, kterým stejně nechtěli jít.
Ale Zirelo jako by nevnímal záplavu agresivně útočicích vjemů. Jeho myšlenky se upínaly úplně jinám, vše jakoby znělo z dálky a jeho vědomí bylo daleko blíž sférám než zlému, proti všemu stojícímu světu – světu, který zranil a nechal krvácet místo poslední rány z milosti. Možná proto nebyl pro něj dav překážkou a sám se před ním rozestupoval nevnímajíc utrpení jeho duše. Co vlastně jeho duši užíralo, ničilo a pohlcovalo způsobem hodným nejhlubších pekel? Ve chvilkách, kdy mu démoni na jeho mysli dali okusit vůni okolního světa, jen aby ho mohli o minutu poozději mučit ještě víc, přemýšlel, proč to udělal. Čí to byla vůle, jakto že on. Cena za poznání byla neskutečně tvrdá, tvrdá a nemilosrdná. Pohlcen myšlenkami kráčel dál...
„Zirelo, Zirelo, Zirelo – stůj“, povědomí hlas ho náhle vytrhl z jeho niterného světa.
Démoni stáhli se, před hlasem přínašejícím světlo, do temnějších koutů Zirelova vědomí. Otočil se, trochu překvapen podobou světa „venku“. Tolik lidí, vůní, ten žár slunce... Jak dlouho vlastně kráčel po městě zahleděn hluboko do sebe?. Muž, který se k němu blížim mu byl velice povědomí. Ta nižší útlá do tmavého oblečení navlečená postava s tváří pokrytou strništěm vousů, ty krátké černé vlasy... Štvalo ho, že si nemůže vzpomenout.
„Zirelo ty mě nepoznáváš?“, zastavil se muž před ním a nechápavě ho sledoval.
První slabiky Zirelo téměř zachraplal, „jistě že tě poznávám příteli“. Najednout však tón svého hlasu úplně změnil snad proto, že mu konečně došlo, koho potkal.
„Simete! To není možné. Já, já to nechápu. Tolik let.“, slova z něj přímo sršela. Zakoktal se, poté se vrhli v němé objetí.
Dav je otlačil na okraj ulice a přestal do nich v pravidelných vlnách narážet. Zirelovo chviklové uvolnění bylo kruté uťato náporem myšlenem deroucích se na povrch. Posmutněl, oči ztratili tu jiskru, která v nich před chvílí plála jako dříve.
Simet začal cosi usilovně vyprávět. Jako vždy si neuvědomoval jak zuřivě rozhazuje rukama.
Za tlustou, nepropustnou stěnou ticha zůstal uvězněn. Nemohl vrátit své činny. Ani ten poslední. Naposled ucítil vůni světa, tak krásnou a svůdnou. Věděl, že ta tlustá čara za minulostí na jeho zápěstí byla chybou. Kdyby ještě mohl, litoval by.
Jenže světlo na konci toho tunelu zhaslo. Pro něj, pro vás ne a pro mě?