Jaký já jsem fanoušek

Zase prohráli. A opět slyší největší výčitky mé uši a na mých bedrech leží tíha viny.

"Jaký to jsi fanoušek, když nepovzbuzuješ?" "Proč jen sedíš a nic neděláš?" "Kdes nechal oblečení v našich barvách?" "Díval ses vůbec na zápas?"

Takhle na mě volají a ptají se na otázky, na které jim nemůžu odpovědět. Sám nevím proč.

Jistěže mají pravdu. Jaký já jsem fanoušek? ptám se sám sebe. Nemám šálu, dres ani čepici v barvách našeho týmu. Celou dobu ze mě nevypadla jediná povzbudivá věta, jediný výkřik ´gól!. Nic. Ticho. Jen jsem poklidně seděl a díval se na trávník. A, mám- li být upřímný, zápas mi utekl neznámo kam.

To je ale hloupost, nadávat mi, že nefandím. Vždyť můj hlas by se mezi ostatními stejně ztratil a jestli zápas pozoruje o jeden pár očí míň nebo víc...na tom nesejde...nebo snad ano?

Podle mých kamarádů ano.

"Kams´celou dobu koukal, co?" vyštěkl po mně jeden z nich.

Kam... na druhou stranu hřiště, kde jsem sice nerozeznával tváře, ale srdce mi řeklo, že se dívám správně. Kvůli té dívce, co tam stála, bych klidně prodal dres i čepici. Nebo klidně i dal! Jen, aby byla má.

Ale je to i její vina, že jsem tak mizerný, zatracený a mírně opovrhovaný fanoušek. Kdyby neměla tak hezkou tvář, jistě bych fandil s ostatními.

To ale nemůžu nikomu říct, vždyť by se mi smáli. A to je pro mě daleko horší než dosavadní nadávky.

Takže každý zápas jen doufám, že její tvář také zavadí o tu mou a já pak budu moct vykřiknout: "GÓL!"