Snaha zapomenout 2

Šla celkem temnou ulicí. Ruce se jí zase začali potit, vyhýbala se křovím. Najednou před sebou uviděla známý obličej. "Ten kluk z autobusu" problesklo jí hlavou.
"Ahoj.My už sme se někde viděli viď?Nejsi ty ta holka z autobusu?No jo, jasně! Seš to ty!" začal se smát.
"Řeknu ti, to byl ale dobrej pád." snažil se jí podívat do očí, ale ona je sklopila a jenom plaše zamumlala: "Díky."
"Nechtěla bys někam vyrazit?" zeptal se jí.
"Já...Já nevim...Asi ne...Promiň, musim jít." vyhrkla. Zastavil se a koukal na to, jak rychlým krokem a s neustálým nervózním otáčením hlavou, mizí v dálce. Naposledy se na něj otočila a zmizela za rohem. Byl zmatený.

Když přišla domů, napsala si úkoly a potom se šla dívat na televizi. Dávali nějakou kriminálku, nebo tak něco. Chvíli se dívala. Najednou tam byla scéna jak vystřižená z jejího života. Tlustý, upocený muž a vystřašená dívka. Rozlehlý park, nikde nikdo. Okamžitě přepnula na jiný kanál. Stejně se neudržela a začala brečet do polštáře. Najednou uslyšela klíče a její mamku jak volá: "Je někdo doma?" Pořád byla v předsíni, asi si zouvala boty. Aspoň měla Karen čas na to, utřít si slzy. Nikdy rodičům neřekla, co se jí stalo. "Jo, jsem v obýváku."