Nad propastí: Konečná

Proč? Proč zrovna mě? Když už jsem si myslel, že odteď budu jen šťastný - že my budeme šťastní. Totiž já, Shelly a naše dcerka – naše miminko. Nedokáži to prostě pochopit. A nikdo nedokáže pochopit mě. Sice doktoři říkali, že mě chápou, ale to není pravda. Nikdo mě nemůže chápat. Oni neztratili nikoho tak blízkého. Jim je Bůh nakloněn – ale mně! Mně neustále zkouší. A já už nechci být zkoušen.
Ta bolest na prsou je čím dál nesnesitelnější. Jako by mi někdo zatlačoval srdce hluboko do nitra a já se nemohl nadechnout. Srdci mi puká jenom při vzpomínce na ni. Při vzpomínce na Shelly – mého andílka. Ale co je na tom nejhorší? Já ji vidím před sebou…živou. Má mysl nedokáže přijmout její smrt. Znovu cítím její vůni. Její parfém Gabriella, který jsem jí koupil, když mě propustili z nemocnice. Znovu jí mohu pohlédnout do očí a dotknout se jejích vlasů. Těch jemných a hebkých kadeří, které jsem tolikrát hladil. Už nikdy ji takhle neuvidím. Její postava se přede mnou vypařuje jako mlha a ona v ní prchá. Ale proč? Utíká přede mnou? Ne! Tak předčím? Se mnou byla přeci tak šťastná. Vím to. Byla to jediná věc, kterou jsem si byl jistý. A tahle jistota mě naplňovala určitou energií – určitou silou, s níž jsem dokázal zvládnout všechno.
Ale na tohle jsem nebyl připraven.
Ještě pořád sedím na lavičce c nemocnici a přehrávám si znovu ten horor. Znovu vidím, jak přivážím Shelly do špitálu a ihned se jí ujímá doktor, jehož jméno znělo Disney. Jako jméno té animované postavičky – toho myšáka z pohádky. Toho zatraceného malého myšáka jsem nenáviděl. Ten byl vždycky šťastný. Měl všechny rád a všichni měli rádi jeho. I Daisy. Ta malá Daisy! On ji mohl mít, mohl mít jakoukoli. Neměl problémy jako já. On byl žádaný. O něho byl zájem, což se o mě říci nedá. Já měl vždycky smůlu, vždycky jsem byl až poslední v řadě. A když jsem mohl být teď konečně šťastný, tak…Tak on mi ji sebere. Nenávidím ho. Vzal si ji k sobě, jako všechny, které jsem miloval. Ale Shelly si brát nemusel. Tu si brát neměl. Ale on věděl, co dělá. Ano, věděl to. On ví všechno. Nemá mě rád. Už od narození. Proč si mě ale nenechal zemřít?! Proč? Vždyť si ode mne mohl mít konečně pokoj. Cožpak se ti líbí mě takhle trýznit. Jsem jako zvíře v kleci, co nemůže utéct, a když se mu to konečně podaří, je chycen a vržen zpět do té pustiny. Do pustiny ohraničené mřížemi. A ty mříže…ty mříže se stále přibližují. Stěny se zužují a to malé zvířátko zůstane uvíznuté mezi nimi a vysvobodí se až se mříže přiblíží úplně k sobě. Pak se jeho malé tělíčko rozletí do všech stran a jeho ochablé tělíčko zůstane nehybně viset na stříbrných mřížích. Nyní již rudých. Zabarvených od jeho krve. Ale ono nechtělo zemřít! Stejně jako Shelly. Ono se nemohlo bránit. Stejně jako ona. Proč jsi tak nemilosrdný a krutý? A i přesto tě lidé uctívají a modlí se k tobě. Nejspíš ještě neví čeho jsi schopen. Co všechno jsi schopný provést – klidně si odvedeš nejkrásnějšího a nejlaskavějšího člověka do svého království. A to jen proto, aby nebyl se mnou. Ale víš ty co? Já nejsem zas tak hloupý, jak si ty myslíš. Já vím něco, co ty ne. A sice, že když já zemřu, tak s ní znovu budu. Opět ji ucítím a opět ji budu držet v náručí. A…

…Už ji vezou. Odvážejí ji pryč. Vím kam. Pamatuji si to od své maminky. Odvážejí ji do té neskutečně zapáchající místnosti – na čističku. Mezi ty výkaly a špinavé prádlo. Vezou ji spolu s naší dcerkou. Naší malou Angel. Chudáček malý. Vždyť ona ještě ani neviděla náš svět! Ale možná je to takhle lepší. Alespoň nemusí nikdy zažívat to, co já. Tu lidskou zkaženost. Ale kdo nás zkazil? Kdo zkazil lidstvo? Ty! Tys to byl. Ty, jenž se tváříš tak nevině, a přitom jsi dost zbabělý na to, odnést si bezbranné dítě. Bezbrannou Angel. Jako by byla odpad. Něco odporného. Prostě sis řekl: „Pryč s ní. Tu tady nechci!“ a ani jsi jí nedal šanci.Nemohla ani okusit jed, který jsi tady rozsel. Ale já je miloval. Jsi si toho vůbec vědom! Jenže ty ani nevíš, co to je někoho milovat. Ty jsi to nikdy necítil. A proto jsi nás obdaroval touto schopností cítit lásku. Ale já ti něco řeknu: „Ano, bolí to, když někoho ztratíš. Ano, cítíš poté nenávist. Ale zároveň bych ti měl vlastně poděkovat, protože to, co cítíš, když jsi zamilovaný, je právě to, čemu se říká deja vú. Je to něco čemu feťák říká absťák, když to dlouho nemá. Něco čemu buddhista říká nirvána. Je to povznášející pocit. Neurčitý pocit. Pocit sounáležitosti s milovanou osobou a zároveň s přírodou.“ Tak tohle jsem ti chtěl říct, abys věděl a teď už mě nech jít. Nech mě se s tím vypořádat. A já ti ukáži, že toho jsem schopen. Protože já si zkrátka k Shelly cestu najdu. I kdyby to mělo být skrze tebe. A nikdo mi v tom nezabrání. A teď se zvednu a půjdu připravit všechno na její pohřeb, protože jí chci alespoň vystrojit krásnou cestu na druhou stranu, která mně nebyla dopřána, a za kterou bych teď dal všechno.

PŘÍPRAVY
Jaký si vlastně Shelly přála pohřeb? Pokud vím, nechtěla zpopelnit, čili chtěla pohřbít pod zem. Jiné detaily nevím, protože byla sirotkem a my se o smrti nikdy nebavili. Musím se tedy snažit domyslet, jaký pohřeb by si přála. Nikdy jsem si nemyslel, že připravovat pohřeb může být tak těžké. Jediný pohřeb, na kterém jsem byl, byl pohřeb mé matky. Ten jsem ale nemusel připravovat já. Neměli jsem totiž tehdy moc peněz, a i když jsem nějaké přispěl, tak se o většinu stejně postaralo město.. Město vybralo místo posledního odpočinku. Město vybralo rakev i hudbu. Ale teď, když peníze mám se město o pohřeb nepostará. Všechno je na mně. Já sám musím vybrat hrob. Já sám musím vybrat kytici. Já sám musím… Zase to hrozné slovo: Já SÁM. Což se toho nikdy nezbavím? Té samoty, jež mě rozežírá zevnitř jako červ požírající jablko?
Jenže kdo je tady červ?
Já?
Nebo snad ona samota?
To nevím Jen vím, že Shelly mi už nemůže nikdo a nic vrátit. Teď je v tom prokletém Království Nebeském. To mi říkal i otec Roudman. Prý, že jí tam je líp. Tomu nevěřím. Nejsem žádná zrůda, aby se se mnou měla špatně. Spíše naopak. Otci Roudmanovi ale věřím. Byl u mé matky, když zemřela při autonehodě. Byl u její rakve a pokládal na jí na hrob květiny. Byl jedním z mála, kteří na pohřeb přišli. Teď přijde jistě také. Musí!
„Všichni jsme v rukou božích, můj synu!“ To on s oblibou říkával. Vlastně ještě říká. Není mrtvý jako Shelly. A i přesto že ho mám rád, mi občas vážně leze na nervy. Nenávidím ty pošetilé věřící. Myslí si, že je Bůh ochrání. Možná je ochrání jen před jimi samotnými, protože to jsou zvířata.
Otec Roudman takový ale není. On tomu všemi skutečně věří a já mu to nechci vymlouvat. Nechci mu brát to poslední, co mu zbylo – Víru. On se snaží odčinit všechno zlé, co v životě spáchal, neboť se bojí, že se nachýlil jeho čas. Asi má pravdu. Přeci jen ve dvaaosmdesáti letech už může na takovéhle myšlenky myslet.
Byl jsem u něho zrovna tenhle pátek, den po Shellyině smrti. Šel jsem se poradit a také vyzpovídat. Přijal mě v té své odporné staré kutně a zeptal se, co potřebuji. Když jsem mu všechno řekl, snažil se mne uklidnit. Copak to ale jde? Copak něco takového funguje?
Takže mi vlastně moc nepomohl. I když vlastně…řekl mi, co všechno musím připravit na pohřeb. Ihned se do toho musím dát. Rakev nebude takový problém, ale píseň. Dochází mi, že vlastně nevím, co ráda poslouchala. Tolik jsem ji miloval a ani neznám její záliby. No…ale něco by se snad vybrat dalo. Měla ráda starší hity – musím se večer na ně podívat.

POHŘEB
Zrovna musí být takové počasí. Když to tak ale vezmu, je vlastně krásně. I příroda pro ni pláče. Zdušené kapky dopadají v ohlušujícím hřmění na její hrob. Několik mužů ho nese na ramenech. Všichni v černém. Z tváří se jim nedá nic vyčíst. Jenže co bych chtěl vyčíst? Oni ji neznali.
Pomalu pokládají rakev do té temnoty prolezlé červy. Pláči jen já a za znění pohřební písně (nakonec jsem vybral „Who wants to live forever“ od Queen) propadám depresi. Tak hluboké, o jaké jsem ani nevěděl, že může existovat. Snáším se k zemi. Poslední, co slyším jsou slova Freddieho Mercury: „ And we can have forever. And we can love forever.“
Ležím na studené mokré trávě. Lidé se ke mně pomalu šourají. Nastalo to, čemu se ve hrách říká „bullet time“, neboli zpomalení času, což s radostí vítám. Ležím na zemi a znovu otevírám oči. Celé tělo mám ale tak ochablé, že nedokáži vstát. Co kdybych tady zůstal takhle ležet? Možná, že by mě ostatní nechali. Sleduji se zaujetím Shellyin hrob. Taková prázdná spící díra. Takové temné NIC. Otec stojí nad hrobem a po skončení Queenů, pokračuje se svou motlitbou. Sice poklidnou jenže odpornou. Nerozuměl jsem ani slovo. Musel jsem si při pádu udělat něco s uchem. Ale nebolelo mě. Zvláštní. Jakýsi muž ke mně přistoupil a zvedal mě. Chtěl jsem na něho zařvat: „ Nechte mě tu! Nechte mě být!“ Ale neudělal jsem to. Místo toho jsem se, až poté, co se tomu pánovi podařilo mne zvednout, znovu sesul k zemi. Tentokrát jen na kolena a svědění v oku mě donutilo k usedavému pláči. Deštěm smáčená zem se tedy ještě více nasákla – mými slzami. Slzami plnými bezmoci a viny. Slzami samoty a nenávisti, touhy pomstít se.
Tentokrát mě na zemi nechali. Zůstal jsem tam ještě dlouho poté, co všichni odešli. Pořád jsem tam seděl na kolenou a z očí mi stékaly kroupy slz. Když se mi konečně podařilo přestat brečet, přešel jsem k Shellyině hrobu. V rukách jsem stále třímal květiny, které jsem jí nyní opatrně položil na hrob. Přisedl jsem a tvář si zakryl dlaněmi. Po chvilce jsem je sundal a upřeně jsem se díval do otvoru, jenž bude brzy zakopán. Na hrob, kam bude brzy navršena hlína. Bylo mi hrozně líto, že s ní nemohu být. Místo toho jsem tam dřepěl, čímž jí moc nepomohu.
Déšť pomalu přestával a obloha se začala protrhávat. Mezi mraky prokukoval měsíc. Jasně žlutý s velkými plochami „moře“. Zdál se mi tak obrovský. Na jeho povrchu bych si připadal hrozně maličký. A skutečně jsem se na něm na chvíli ocitl, ale opravdu jen na okamžik. V tom okamžiku mi došlo, že svět je tak obrovský, že se klidně bez jednoho tvora obejde. Já teď mám na práci něco jiného než být zde pro ostatní, kteří po mně stejně netouží – MUSÍM za Shelly. Za mou milovanou Shelly. Za mou mrtvou Shelly. Za Shelly ,která jako jediná opravdu věděla, kdo jsem. Nikdo jiný to nikdy nepoznal. Jen ona a má matka. Možná, že se tam obě potkali a teď se na mě dívají sem dolů, jak se pro ně trápím.
To mě nutí vstát. Dát Shelly poslední sbohem a odejít.

Jak dlouho už takhle sedím? Hodinu? Dvě? Těžko říct. Ono, když člověk propadne alkoholu, těžko se pak v čase orientuje. To pak neví, zda-li to je vteřina nebo hodina. Ještě horší je, když jde o dny. A tak jsem tady seděl ve svém starém béžovém křesle a na nic nemyslel. Je to nádherný pocit – znovu být volný a netrápit se. I když ale vím, že až tohle opojení skončí, budu na tom ještě hůř a deprese, která bude následovat, bude ze všeho nejhorší. Copak jsem to nevěděl než jsem si sem sedl s flaškou Bourbonu a na zem jsem si dal další dvě pro případ nouze? Ale ano. Samozřejmě, že ano, jenže jsem chtěl alespoň na chvíli uprchnout z toho hrozného světa. Vzdálit se a jen přihlížet, jak se všichni okolo mne navzájem ničí. A proč bych vlastně nemohl pít, když pije téměř každý?
Naposledy jsem se opil, když jsem neudělal maturitu. Teď to však bude daleko horší. Už jen proto, že na to nejsem zvyklý. Nejsem zvyklý na to, jak mi alkohol pomalu zabijí všechny buňky. Za ten pocit to ale stojí. Za ten pocit blaha a nepřítomnosti. Co bych za to dal, kdyby to takhle mohlo trvat pořád!
Už jsem se vzdaloval. Tikání hodin zanikalo v prázdnotě, která mne obklopila. Ještě naposledy jsem pohlédl na zem, kde ležela poslední půlka flašky bourbonu. Už jsem se ale nezmohl ani na jediný pohyb. Usínal jsem a za to jsem byl neskonale vděčný. To byla chvíle, na kterou jsem celou dobu čekal – abych mohl spát, protože naposledy jsem pořádně zamhouřil oči, ještě když byla Shelly naživu.
Spánek se mnou houpal a já si v něm připadal jako na kolotoči.
Zjištění, ke kterému jsem druhý den došel, mě málem připravilo o poslední zbytky zdravého rozumu. Nedokážu ní žít. Tušil jsem to už dřív, ale teď to vím jistě. A toto vědění mě přivádí do další, ještě hlubší deprese. Proč jsem tehdy nezůstal na druhé stran? Protože jsem chtěl žít. Ano, věděl jsem, že to bude těžké, ale rozhodl jsem se tak. No jo, jenže to jsem ještě neznal Shelly. Mou milovanou Shelly. A teď, když jsem ji poznal a ona, mi odešla před očima z tohoto světa, vím, že to prostě nezvládnu. Nezvládnu další samotu. Nedokáži milovat žádnou jinou. Tahle jistota mi rve srdce. Budu muset znovu podstoupit cestu na druhý břeh, o které jsem si myslel, že ji nebudu muset znovu opakovat. Mýlil jsem se. Všichni se mýlili. Teď jsem vdovec s flaškou Bourbonu po ruce, jenž truchlí pro svou mrtvou manželku. Co je tohle za spravedlnost!? To, že bez ní…Ne, že to bez nich nezvládnu, mě vede k domněnce, že se musím znovu zabít. Druhá šance, ale už není. Tentokrát se nebudu moci vrátit zpět. Už nikdy tento svět neuvidím. Opravdu jsem na to připraven? A zbývá mi snad něco jiného? I kdybych se znovu zamiloval, což je krajně nepravděpodobné, vždy budu s ní. Jen se Shelly. Navždy jen Shelly! Jak jsem slíbil: „V nemoci i ve zdraví, dokud nás smrt nerozdělí.“ Ale nás nemůže rozdělit ani smrt. Nebo snad ano? Samozřejmě, že ne. A proto to musím zkusit. Musím si znovu projít smrtí. A pokud ji tam nenajdu. Pak Bůh chraň…ne toho ne… Ďáble chraň. Ten je alespoň trochu spravedlivý. Ten nerozlišuje na zlé a dobré. Ten jen zajišťuje, aby všichni jednou zemřeli.
Budu muset vyzkoušet možnosti, které jsem prve zavrhl. Co se týče upálení, to by bylo skoro stejné jako utopení, jenom bych byl popálený. A to nechci. Protože kdybych to přežil, byl by ze mě mrzák nadosmrti a další sebevraždu bych už nikdy nemusel zvládnout Pak je tu možnost zastřelení. To bych ale mohl přežít. Znám případy, kdy vojáci přežili i zásah do hlavy. Například mého dědu, když sloužil v armádě za druhé světové, střelili do zátylku. Přežil to. Kulka mu proletěla okem a on už pořád nosil umělé. Ještě ho mám někde schované, ale teď nevím kde. Takže tahle možnost taky padá. Měl bych se zaměřit na způsoby, u kterých je smrt pravděpodobnější. Například podříznutí žil. Řez se nesmí vést kolmo k žíle, a také se musí znát hustota krve. To by se mi mohlo povést! Některé znalosti v tomto oboru mám. Seznámila mě s nimi Shelly – ještě když žila. Ale mohlo by to opravdu vyjít! Co bych za to dal, kdybych mohl být se Shelly a dítětem. A mohl bych se do to dát hned teď.
Vydal jsem se do kuchyně. Ze stolu jsem vyndal nejostřejší nůž, co doma mám. Jeden z těch řeznických. Odnesl jsem si ho do koupelny, kde jsem ho položil na prádelní koš, který stál v rohu místnosti. Opláchl jsem si vanu a napustil ji horkou vodou. Počkal jsem až se napustí alespoň do poloviny a poté jsem se svlékl Vlezl jsem si do vany. Horko se mi rozeběhlo po celém mrtvolně studeném těle. Když jsem si do ní lehl, její objem ihned stoupl to tří čtvrtin. Chvíli jsem se nemohl ani hnout. Skoro jsem hořel. Jakmile jsem si přivykl na teplotu vody, natáhl jsem se pro nůž. Uchopil jsem ho do pravé ruky a se vzrůstající nervozitou a vzrušením jsem vedl přímý řez podél žíly. Ihned se objevil první čurek jasné rudé krve. Přendal jsem si nůž do levé ruky a přiblížil ho k žíle pravé ruky. Prsty levé ruky mi ochabovaly. Už jsem málem smrtící nástroj neudržel. Ze zbývajících sil jsem ho pevně stiskl a provedl řez na pravé ruce. Odhodil jsem nůž na zem vedle vany. Stejně z ní už nikdy nevylezu. Obě ruce jsem potopil pod vodu. Cítil jsem se malátný. Má duše ze mě vystupovala. Přibližuji se na druhý břeh. Už vidím světlo. Na jeho konci stojí Shelly s naším již narozeným dítětem. Z dálky slyším čísi hlas a poté jakési tlumené zvuky, jako když se vyrážejí dveře. Někdo zvedá mé tělo z vany. Cítím nárazy a vzdaluji se od Shelly. „Nééé! Už ne! Už jsem tak blízko.“ Nikdo mě však neslyší. Poslední úder a má duše se vrací zpět do toho hrozného těla. Otevírám oči a nade mnou stojí otec Roudman a usmívá se na mě. Jak odporné! Proč musí být tak milosrdný. Pohlédnu na svá zápěstí a vidím, že je mám ovázaná jakýmsi šátkem. „Budete v pořádku.“ Říká mi stále se usmívající otec Roudman a poté usínám.
Probouzím se znovu až v nemocnici, kde už není žádná krásná sestřička. Samé stařeny. Žádná Shelly, žádný anděl. Jen staré a protivné sestřičky a holohlaví doktoři, kteří mě jako obvykle nechápou a posílají ke mně psychiatra. Jsem snad cvok. Ne, to vážně nejsem. Tak, co to má znamenat? Kdybych byl blázen, nebyl bych schopen milovat, nebo snad ano? A když tak nad tím… á, právě přišel ten psychiatr. Na první pohled vypadá on sám jako cvok. Asi proto si vybral tohle zaměstnání. Nemusí zastírat, že je taky cvok a je alespoň mezi svými. Ale ode mě se dozví leda tak pravdu. Protože já nic jiného nevím. A také, že ano. Jen co si sedl a zeptal se, zda mě něco trápí, odvyprávěl jsem mu svůj život úplně z paměti. Potřeboval jsem to ze sebe nějak dostat. V tu chvíli mne napadlo: „Co kdybych vydal knihu? Příběh o svém životě. Určitě by se prodávala lépe než některé ty slátaniny, které jsou všude kolem.“ Doktor mě poslouchal s trpělivostí malého dítěte, jemuž nic neuteče a tudíž nemá kam pospíchat. Když jsem domluvil, podíval jsem se na hodinky ležící na stolku vedle postele – mluvil jsem téměř tři čtvrtě hodiny a ten psychouš tady pořád sedí ve stejné poloze. Posazený na posteli, hlavu přetočenou ke mně a nohy i ruce překřížené. Sledoval mě skrze tlusté obroučky brýlí, které byly příšerně špinavé. Měl jsem chuť mu je strhnout z nosu a utřít, ale z tohohle rozjímání mě vyvedl jeho proslov o jakémsi muži, kterému se stalo téměř to samé co mne. Mě ale nezajímají jiní lidé. Protože nezajímám já je. Nikdy o mě nejevili žádný zájem. A tak jsem doktora jen vyslechl a přitom přemýšlel nad dalším způsobem, jak odejít z tohohle světa. Pár možností tu ještě bylo. Když psychiatr odešel, natáhl jsem se pro sklenici vody a okamžitě mě příšerně zabolela zápěstí. Kůže se mi natahovala a já cítil, jak mi pod ní pulsuje tep a krev se snaží dostat ven. Chtěl jsem svá zápěstí prozkoumat, ale zjistil jsem, že je mám zavázaná. Toužil jsem strhnout obvazy a podívat se na své jizvy. Neudělal jsem to, avšak kůže se mi i nadále při každém pohybu příšerně natahovala a já myslel, že se mi roztrhá jako nové tapety, na nichž je příliš mnoho lepidla.
Z nemocnice mě propustili za pár dní. Několikrát za mnou ještě přišel ten samý psychiatr, jaký byl v nemocnici. Nic víc se ale nedozvěděl. Po návratu domů jsem se okamžitě vrátil ke svému starému příteli – alkoholu a dny mi hned utíkaly rychleji. Jenže dny, kdy jsem byl střízlivý, což bylo vyjímečně, se zároveň vlekly stále pomaleji. A tak jsem celý den jen tak seděl ve svém křesle, spal, nebo pil. Jedl jsem když jsem opravdu musel a můj žaludek už zel prázdnotou a prosil o kousek jídla. Občas jsem jeho prosby vyslyšel. Jindy jsem si ale dal velkého loka z láhve, což žaludek ještě více popudilo a on se ozýval ještě hlasitěji. Obyčejně to dopadlo tak, že jsem nakonec otevřel lednici, kde nic nebylo, opět ji zavřel a sebral ze stolu sušenku s prošlou minimální (spíše maximální) trvanlivostí. Další den jsem pak trávil na záchodě, kde jsem se léčil z alkoholu a nedostatku jídla. Po tomto incidentu jsem se opět obrátil k pití a vše začalo nanovo.
Podobná událost se stala jednoho dne, čtrnáct dní po mém návratu z nemocnice. Toho dne jsem do sebe opět nalejval alkohol a divil se, že se ho do mě tolik vejde. Seděl jsem v křesle a pil, ale najednou sem už neměl co. Podíval jsem se na zem, kde byly poházené prázdné lahve. Žádná nebyla plná. U jedné ještě zbýval kousek toho jedu na dně. Vyžáhl jsem i poslední zbytky alkoholu a poté vstal. Šel jsem se poohlédnout po domě, jestli bych ještě nějakou plnou láhev nenašel. Mé opilé oči zabloudily ke skřínce v předsíni. Sice jsem tušil, že tam asi alkohol nebude, ale cosi mě tam táhlo. Jakási neznámá moc. Otevřel jsem skříň a po důkladné prohlídce jsem narazil na silný provaz. Dost pevný na to, aby mne v případě nutnosti unesl. A co si budeme nalhávat, tahle doba potřebovala nezbytně nutná a tvrdá opatření. Zkusil jsem na provaze smyčku. Kupodivu jsem to zvládl, i když jsem většinou provaz viděl dvakrát. Zaradoval jsem se. Konečně jsem našel způsob, jak ukončit svá trápení. Oběsím se! S nesmírnou touhou jsem přišel do obýváku, provaz jsem přivázal k lustru a přitáhl si židli. Vylezl jsem na ni a smyčku, kterou jsem si vyrobil, jsem si dal kolem krku. Utáhl jsem ji a odkopl židli…
…Nějakou dobu jsem tam takhle visel. Nezlomil jsem si vaz, ale pomalu se škrtil. V mžiku jsem vystřízlivěl a snažil se racionálně myslet. V téhle nepohodlné poloze jsem ale na nic kloudného nepřišel. V tom slyším jakési trhání a škrábání. Snažím se pohnout. Provaz se mi však stále víc zařezává do krku. Cosi na mě padá… a za několik vteřin už sedím na zemi. A masíruji si krk. Pohlédnu vzhůru na strop a začnu brečet. Brečet bezmocí. Ve stropě byla díra, jako po granátu a lustr ležel vedle mě na zemi. To, co se stalo mě zbavilo dalších myšlenek na sebevraždu. Když mě Bůh nechce k sobě vzít a i Ďábel mnou opovrhuje, budu se muset naučit žít, než přijde můj čas. Čas zemřít.

Už to je půl roku. Celou věčnost od toho dne, kdy Shelly zemřela. Poprvé po dlouhé době dokáži znovu vyjít ven a jít na nákupy. Doma už mi toho sousta chybí. V ruce držím tašku a vracím se domů. Stále slyším čísi volání, hlas podobný Shelly. Ach, tak to bolí. Ale ten hlas nepochází z tohoto světa. Mám ho v hlavě. Má mysl se na tomto hlasu krmí. Cítím se uvolněný. Snažím se soustředit jen na ten zvuk. Volá mě. Nedokáži mu však odpovědět. Do tohoto nádherného hlasu, do této symfonie se mi najednou vkrádá ještě jiný zvuk. Nepříjemný a skřípavý. Vrací mě do reality. Znovu jsem to já. Ale pozdě…Nestačím udělat jediný krok stranou a autobus jedoucí naproti mně mě odmrští až nadpozemskou silou. Ležím na asfaltové cestě. Lidé se kolem mě sbíhají. Někdo volá sanitku. Už ji slyším, ale jen nepatrně. Znovu se vrátil onen překrásný hlas, tentokrát silnější než předtím. Táhne mě pryč z tohoto světa. Cítím, jak mi po obličeji stéká krev a ucpává mi nosní dírky. Pociťuji neskutečnou volnost. Odlétám na druhou stranu a tentokrát tam zůstanu. Vzdaluji se ze svého těla. Shlížím na něho svrchu. Opět vidím tunel a na jeho konci bílé světlo, ve kterém stojí Shelly s naším děťátkem. Chce se mi utíkat. Rozeběhnout se k nim. Nyní už ale vím, že mi nic neuteče.
Jsem se Shelly v ráji…navěky SVOJI.