Ranní krajinou, rozkvetlými luky

Ranní krajinou, rozkvetlými luky. Kráčíš bez rozmyslu kam tě nohy vedou a nepřemýšlíš. Jen jdeš. Cítíš tu vůni právě probuzených sedmikrásek a na nohách tě studí čerstvá rosa. Začíná být světlo… Tam v dálce na obzoru se objevuje první zlatý proužek. Kráčíš k němu… Kráčíš a při tom vdechuješ ranní vzduch. Možná už tu nikdy příště stát nebudeš. Možná je to naposledy. Využij to ho a běž dál. Rozběhni se. Dej svým bosým nohám znovu okusit bláznovství, které tě žene vpřed. Nevyslovitelná tíha z tebe spadne. A něco tě jen tlačí do zad, abys běžel dál. Běžel a neohlížel se. Dál k tomu obzoru dál na východ. Běžíš ranní krajinou, rozkvetlými luky. Srdce máš až v hrudi… Dýcháš jakoby ti šlo o život, ale nezastavuješ. V hlavě ti neustále zní ta slova. Možná je to naposledy… Možná už se sem nikdy nevrátíš. Jediné co si uvědomuješ je ten proužek světla před tebou. Necítíš rosu pod nohama. Necítíš studený vzduch, který ti fučí kolem celého těla. Necítíš chlad rozbřesku ani první teplé paprsky, které začínají hladit tvou tvář. Konečně si doběhnul až na pokraj svých sil. Padáš vyčerpáním na zem a prudce oddechuješ. Jsi vyprahlý. Tvé tělo netouží po ničem jiném, než po vodě. Pomalu zvedáš hlavu. Obzor se ani o píď nepřiblížil. Ale slunce stoupá. A stoupá stále výš… Bude stoupat celý den. Tvá jistota. Tvá zeď o kterou se můžeš opřít. Zvedáš se a stojíš před zdvihajícím se sluncem. Vyklouzlo ze své vany plné rosy a zahřálo celé tvé prokřehlé tělo. Koupeš se v ranních paprscích a toužíš, aby tato chvíle nikdy neskončila. Ale při tom víš, že už musíš jít. A že už se sem nesmíš nikdy vrátit. Otáčíš se a stejnou cestou se vracíš zpět. Ranní krajinou a rozkvetlými luky.