Okno

No tak otevři svou drobnou dlaň, ať mohu Ti dát srdce své....

Sedí na židli hned vedle okna, ze kterého kouká nepřítomným pohledem. Co se jí honí hlavou, se můžeme jen domnívat. Ale ty její oči.. Jak jsou krásné a zároveň bezmocné.
Ano, oči jsou oknem do duše... Stejně jako její kukadla i ona je krásná, ale smutná... Velice smutná. Je ve věku, kdy by ji mohl trápit nějaký chlapec, ale to by přece koukala trošku jinak. Nevím, jak se to pozná, ale z této dívky sálají problémy, smutek a počátek bezcitnosti. Její trápení je natolik velké, že se obrnila nejen proti němu, ale proti celému světu. Protože svět znamená jen další a další problémy. A jestliže si je připustíme moc k tělu, tak se z toho jednou zblázníme a sesypeme. Už z nás nebudou lidé, ale trosky. Chodící schránky z kůže zcela bez citu a bez chuti žít.

Ona neví, že ji pozoruji. Každý den chodím a dívám se jak sedí a potřebuje pomoci. Jenže nic o ní nevím natož to, jak se jmenuje. Ano, mohl bych počkat až dole někdo otevře, vejít do domu a dle oken určit její byt.. Ale co bych jí asi tak řekl? Přece tam nemohu jen tak vpadnout a oznámit jí, že má nějaký problém a že bych jí rád pomohl.
Co by mi na to asi tak mohla říct? Poslala by mě pryč a já bych šel... jako zbabělec, který nedokáže pomoci těm, co to potřebují...

Raději odvrátím pohled a změním směr chůze. Zamířím domů s myšlenkami běhajícími v hlavě. Jenže kdyby se mě kdokoliv zeptal, na co myslím, nedokázal bych ten zmatek v mé hlavě popsat.. Prolínají se jedna s druhou..Potřebuji si v sobě udělat pořádek, sám nevím, co cítím. Vím, že bych měl něco udělat, ale co?
Má obava, že si ta mladá dívka něco udělá, je čím dál tím větší. Třeba v tom okně sedí a čeká na vhodnou chvíli, aby mohla skočit. Myslí si, že se takhle oprostí od všech problémů, ale to není pravda!!! Naopak, lidi, co jí znají zahalí smutek a stesk, po její přítomnosti.

Najednou mám v hlavě čisto, vím, co udělám... Z věšáku seberu bundu a rychle vyjdu ven... Normálně bych asi bloudil, ale najednou mě nohy nesou samy.. A dokonce i na správné místo. Stojím před jejím barákem, koukám do okna, kde jsem ji ještě dnes ráno mohl zahlédnout, ale nyní nic.. Asi spí, říkám si, vždyť všude je zhasnuto, a to jen já tady jančím jak nějaký blázen. Ještě chvíli koukám do okna mladé dívky.. nevím, kolik času mohlo uběhnout.. mně to přijde jako chvíle, ale lampy zhasly a pomalu vychází Slunce... Otočím se naposledy k oknu, které mě tolik přitahuje a najednou spatřím pohyb.. Jemná ruka otáčí klikou a otevírá okno... Ale nesedí na židli, jako obvykle.. Sedá si na parapet, nohy spuštěné dolů.. Vím, co chce udělat, musím jí v tom nějak zabránit... Najednou se odrazí, já jen slyším, jak se z mých úst vydralo bolestné "Nee!" ale pozdě. Leží na zemi v kaluži krve, nedýchá, zavřené oči má... Jen výraz tváře se jí změnil, je spokojenější, uvolněnější.. Ano, te´d už vím, že ona to prostě musela udělat. Musela skočit, jinak by se svého smutku nikdy nezbavila...