Pod korunami velikánů

Svítilo slunce a já už zase seděl na vlhkém a studeném kameni podstavce modly pod korunou dubů. Tam, kde jsem to měl nejraději. Ačkoli bylo slunečních paprsků ještě dostatek, neměli už takovou sílu, aby prohřáli kůži a pohladili mne po tváři hřejivými zlato-oranžovými konečky prstů. Pomalu, ale jistě předával Podzim své otěže Zimě.
I když jsem si vychutnával atmosféru, která chvíli před západem slunce panovala, byl jsem stále ostražitější, myslel jsem, že mne někdo sleduje. Stejně jsem nemohl odejít, po určité dávce alkoholu jsem se jen díval na čupřinu hnědých vlasů, které prozařovalo slunce, takže získali narezlou barvu. Připomínali mi uschlé drny trávy, které už dávno na tomto místě nesekal. Modla byla zapomenuta. Bozi také. Utápěl jsem se v beznaději a smutku, snad už jsem pouze já. Já a budu jim věrný do skonu. Přišla lhostejnost. Lhostejnost k tomu, že mě někdo sleduje, to že mě může každou chvíli zahlédnout některý vesničan a roznést po celé vesnici, že jsem tu zas. Navíc opilý a sotva vnímající. V určitém smyslu slova ale víc než on.
Chtělo se mi spát, místo toho jsem přes hnědo-oranžové listoví dubu sledoval zapadající slunce. Vůně lesa omamně lákala ke spánku, vůně medoviny, kterou jsem tady rozlil se pomalu uvolňovala do vzduchu, vůně vody, která se odpařovala z mechových polštářů. Začali kát slzy. Nádhera. Radost. Západ slunce. Samota. Smutek.
Hlavou se mi vířili různé hořkosladké pocity.
Proč je tu tak krásně a proč tak ošklivo?!
Proč je konec tepla a je zima?!
Proč jsem tak slabý a zlo tak silné?!
Proč jsem tak zvláštní a ostatní normální?!
Proč?! Proč?! Proč?!
Odpověď jsem nevěděl. Odešel jsem s myšlenkou, že se sem vrátím ještě mnohokrát. Do světa, kam utíkám, tam, kde mi je vždy dobře, tam, kde nemusím nic řešit, ale řeším. Jak dlouho to tak zůstane?!