Mlčím...

/,,Ty jsi má, levandulová, úplně celá celičká, levandulová“/
.
.
.
.
Hodiny tikaj. Večer plnej naléhání a očekávání, ale já jenom mlčím šepotem plným odmítání. Chtěl by se mě dotknout, nedosáhne na mě. Utopená v kávě, co už slabší bejt nemůže, tiše foukám a vytvářím kruhy na světle hnědý hladince. Je mi jako kdybych měla splynout s inkoustovou nocí, do který se oblíkaj milenci. Mlčela bych, úplně, kdyby nedráždil by mě cigaretovej kouř. V očích slzy. Ne, jsou od kouře. Porcelánový prsty, hrají dnešní večer na klavír, kočka stulila se mi do klína, hřeje. Prej měla bych jim taky zahrát. Bolí mě zápěstí. A... pletu si prstoklad. Nejsem zvyklá... na hru bez doprovodu... kytary se třemi strunami... Stejně neposlouchaj. Dneska přetrhla jsem film a nechala foťák na dešti. Nefunguje. Facka zleva. Facka zprava. /,,Kdo si myslíš, že si?“/
Jako na jaře, když rozpačitě taje sníh, pláču v koupelně bez cigaretovýho kouře. S odporným alkoholovým dechem... líbá moje rty a šeptá oplzlý slova. Nemůžu utíkat. Nemůžu se bránit. Bolí mě zápěstí. /,,Holčičko, sladká holčičko.“/ Mlčím. Šepotem plným odmítání, co nikdy nemůže cítit. Mlčím. Šepotem plným věrnosti. Mlčím. Šepotem plným náznaků. Mlčím.
.
.
.
.
/,,Navždycky celá celičká levandulová..“/