Kamenný anděl..

Stejně jako je nekonečná plocha oceánu, stejně tak hluboce tě miluju a nikdy nepřestanu. Je hluboká noc, ale já přesto jsem tu.. Opět nesu ti plnou náruč planných květů.. Objímám tě, tisknu se k chladnému kameni a nevím ani, zda jsi mé štěstí či trápení..?..
Zakláním hlavu a dívám se do těch tvých kamenných očí a přitom celý svět se se mnou točí.. Já vím, že jsi jen kus kamene, asi už blázním.. Však jsem blázen do tebe, bdím či blouzním? –Je tohle možné? Není to jen sen? Jak mohu tě milovat – tebe, chladný kámen?.. Ne, já už si nevím rady, jen jsem ráda, že jsem teď s tebou a tady. Rozhlížím se kolem, ne, nikdo jiný tu není.. Jen ty, já a můj svět snění.. Láskyplně pohladím tě po líci a v srdci mi cvrlikají slavíci.. Vznáším se k nebi, když polibek ti dávám, jenže hned vzápětí mě zas pohltí pravda a rychle dolů zas padám..
Nevím, co se to se mnou děje, ale stačí mi, když tvář tvá se na mě směje.. Tady, uprostřed mýtiny rovů snažím se zbavit těch okovů. Těch, kterými jsi mě spoutal a mou duši uvrhl do temného kouta..
Ne, nedokážu tu sílu přemoci, zamilovala jsem se a není mi pomoci.. Tak nashledanou světe, mrtvá růže už také znovu nepokvete.. Musím zemřít, abych se zbavila svého prokletí, které v tu chvíli uletí.. Tak sbohem, má lásko nechtěná, vím, že nebyla jsem zrovna nevinná. Teď tě zradím, tebe i sebe samu.. Ale pak odletím do nebeského chrámu. Láká mne to, nemůžu jinak, tak omlouvám se, netřeba mi spílat.. Anebo ano, to nechám na vás, čiňte jak myslíte.. Já jen říkám vám, že o tom, co zažívám, nikdo nic nevíte..

/Tak proč mne vlastně soudíte?/