Tak křehký je život! /Povídka I.a II. díl/

Tak křehký je život
I. díl
Nastoupila jsem na dětské oddělení v Kladně, jako čerstvě nová sestřička, těsně po prázdninách, byla to krásná nemocnice a já se moc těšila na děti. První odpolední služba, bylo pod mrakem a slunce se schovávalo, schylovalo se k dešti. Všude vládla špatná nálada a nostalgie. "Sakra to jsem to ale chytla za konec," pomyslela jsem si, ale proč si kazit náladu prvního pro mne tak významného dne v práci, která se mi zamlouvala už od dětství. Služba nezačala zrovna vesele, zvonek ohlásil příjem dětského pacienta a já vyrazila k příjmu. Sjela jsem výtahem do prvního poschodí, v čekárně manželský pár hovoří s lékařem. Dobrý den, tak kdepak je ta naše malá pacientka, otočím se k děvčátku a seznamuji se mladou dámou s úsměvy na tváři. Byla to krásná osmiletá holčička, přišla s bolestmi hlavy, nádherný andílek, blond vlásky měla samý prstýnek, modrá kukadla jí svítila nejspíš od horečky. Dám ti teploměr ano? Souhlasně kývla a utírala si rukou oči i nos. Všechno zas bude dobré, prohodila jsem a pohladila dívenku po zlatých vlasech, vsunula jsem teploměr pod paži a pomáhala jí do pyžama. Neboj, než se stačíš se všemi seznámit, tak už budeš zdravá a pak se tě odsud ani nebude chtít. Hovořila jsem s dívkou a snažila jsem se ji trochu povzbudit, než ji lékař vyšetřil. Tak se rozluč a půjdeme, svezu tě velkým výtahem. To se ti bude líbit. Holčička byla smutná, pofňukávala a slzičky měla na krajíčku. Políbila rodiče, a z hořejšího patra jim mávala na pozdrav. Tak tě vítáme, řekly dívce všechny sestřičky, ona se usmála a osušila si slzičky kapesníkem, které se ještě třepetaly v krásně hustých a dlouhých řasách. Podívej, co tu budeš mít kamarádů, určitě se ti tu s nimi bude moc líbit, máme tady také školku a moc hodnou paní učitelku, vyprávím malému děvčátku.
Jmenovala se Terezka, "nikdy to jméno nezapomenu." Ukážu ti postýlku, kde budeš ležet, trochu plakala, ale všechno brzy přebolelo. Chvilku si spolu ještě povídáme, je moc hodná a milá, trochu vystrašená se přitulila. Hladím ji po tvářích a vlasech, jsem teď její záchytný bod, ach ty citové vazby. Děti jsou tak bezprostřední, plním všechna její přání a získávám si pomaloučku důvěru. Čas neúprosně běží a jak se přehoupla osmá hodina, začalo se stmívat. "Ještě chvíli a půjdu domů, první den budu mít šťastně za sebou." Později se jdu na ní ještě podívat, okolo 22 hod. se připravujeme na konec služby, nespí a tak si ještě zamáváme přes prosklená okna pokojů a pak mizím ve tmavé spojovací chodbě.





Tak křehký je život
II. díl

Příští den ji čekalo mnoho vyšetření, "lékař měl podezření na zhoubný nádor na mozku." Bylo mi z toho smutno a nemohla jsem usnout, "přemýšlela jsem tehdy nad dětským osudem, jako by to bylo moje dítě." Brzy ráno na mě už Terezka čekala u dveří, pohladila jsem ji. "Ahoj Terko," jak se ti spinkalo u nás první noc? "Moc dobře ne,"řekla, pohodila hlavičkou a usmála se. Věděla jsem, že je to víc než dobré znamení! Víš, že si báječné děvče Terezko? Takovou hodnou holčičku jsme tady už dlouho neměli, pojď se obléknout, přijde jeden strejda a sveze tě na vyšetření, určitě se ti to bude líbit. Trochu se zamračila, ale když jsem ji ujistila, že to nic není, souhlasila a s nechutí si brala svoje oblečení. Přišel zřízenec a úsměv mu hrál na tváři, tak pojď, Terezko, vrátíš se brzy zpět, spolu to jistě zvládneme. Tady ji máš, Vláďo. „Princezničku kudrnatou,“ říkám zřízenci a podala mu dokumentaci. Je nachystaná a Vláďa ji odváží na vozíčku do suterénu, k RTG. Je skoro poledne když se vrátila, všechna vyšetření absolvovala úspěšně, ještě ji čeká odpoledne CT a pak se uvidí.
K obědu měly děti kuřecí řízek a bramborovou kaši, dívám se na ně, jak jim chutná. Terezka snědla všechno, ale zase si stěžuje na bolesti hlavy, dostala prášek, ale ten moc nezabíral. Jdu ji uložit na chvilku do postýlky ještě před vyšetřením, aby si odpočinula. Tak pojď, Terko, chviličku si odpočineš, jenom chvilinku ano? Byla bledá, unavená až průsvitná, víčka se jí klížila a navíc si postěžovala na nevolnost, točení hlavy a tak jsem raději z opatrnosti zavolala lékaře, aby se na ni podíval, ještě než půjde na poslední vyšetření. Doktor přišel okamžitě, prohlédl Terezku, něco si zamumlal pod fousy, psal dlouho do její dokumentace a poté mě požádal, abych děvče raději sama doprovodila na CT vyšetření. Všechno jsem si připravila a hned vyrazila, aby bylo co nejdříve CT provedeno. Lékaři se rozhodují, zda ji převezou do jiné nemocnice, "asi je to moc vážné, pomyslela jsem si" a pak se rozhodlo, že ano, že bude Terezka přeložena ještě dnes, sbalila jsem ji věci a šla se na ni podívat a připravit ji na cestu. Pojedeš na malý výlet Terezko. "Neboj, zase se spolu brzy uvidíme. " Byla smutná ale, nedalo se nic dělat! Primář rozhodl, že pojede na dětskou kliniku do Hradce Králové, kde udělají podrobnější vyšetření, ještě než skončila denní služba, postarala jsem se o převoz. Loučení bylo krátké ale za to upřímné, všichni se snažili, aby bylo veselo a bez slziček. Sanitka přijela brzy a Terka se na mě tiskla tak silně až jsem měla mokré rameno. Tekly jí slzičky při loučení, nezapomenu tu dětskou tvářičku, usmála jsem se na ní a pohladila ji po vlasech, vtiskla polibek na čelo a do ruky jsem jí dala malého talismana. "Byl to modrý medvídek pro štěstí. Stojím na schodech a mávám za sanitkou," odcházím smutná do šatny, abych se převlékla a šla domů. "Večer volala kamarádka, že malá Terezka po cestě náhle upadla do bezvědomí a během převozu na specializované dětské oddělení zemřela." Bylo to první moje setkání se smrtí, zaplavila mě lítost a úzkost sevřela mi všechny vnitřnosti, cítila jsem se v tu chvíli tak bezmocná, nechutnalo mi jíst, nemohla jsem spát a z očí jsem měla rázem dva rybníčky. Náhle jsem si uvědomila, že život je jako procházka po tenkém ledě "a jak je vlastně křehký." Sakra, "padni komu padni," řvala jsem vztekle! Led se prolomil a člověk zmizel, jako by tu nikdy nebyl, jen teplá energie po něm zůstala ve vzduchu, vůně, pár věcí a hrstka vzpomínek,"pro nás moc vzácné a důležité." Všechno se se mnou zatočilo, nemohla jsem uvěřit, jak rychle život vyprchá, jak je krutý a stejně na něm lpíme i přes všechna tahle úskalí. Léta lidem vdechnou moudrost v životě, který je jako maratón, chceme mnohé dohnat, ale pak zjistíme, že nám dochází sil. Hledáme souznění, lásku, teplo a porozumění, chceme cítit "svého anděla" na blízku! Ztrátu dítěte jsem cítila jako obrovskou bolest, jako tmu, která se nemilosrdně protlačila do města, jako sopečný popel, který zadusí všechno živé a v neposlední řadě také jako prázdné dlaně, do kterých nám byl vložen křehký život milovaného stvoření! Bylo mi jasné, že jedna dětská hvězdička je na obloze navíc, zamávala jsem vzhůru, tam, na tu smaragdovou oblohu plnou pokoje, klidu a Terezce popřála naposledy dobrou noc. Všechno to dobré bylo na dosah, blizoučko, stačilo se jen natáhnout, rozevřít náruč a náhle v jedné sekundě se všechno změnilo. Náhle jsem si uvědomila, jak krásný a bohatý život se lidem prostírá, osud je neúprosný, něco nám vezme, ale v zápětí nás obdaruje. Misky vah balancují, otírám si své uplakané oči a ukládám tuhle prví smutnou skutečnost hluboko do svého srdce.))


Copyright © 2007, Sidy