Jak jsem potkal Johana

Vše se to odehrálo v době, kdy jsem měl opravdu divnou stolici. Došel jsem si na velkou třeba třikrát denně, ale stejně se mi neustále chtělo zas. Bolely mě střeva, jak byly neustále něčím nacpané. Pořád ze mě chtělo něco ven. Neustále ze mě chtělo něco prchat.
Rázoval jsem si to po ulici a poslouchal dubstep. Tramvaj, koleje, lidi. Rušná ulice velkoměsta. Chodník pode mnou ubíhal proti mému směru, a já si připadal jako na rovném eskalátoru. Cítil jsem se docela dobře, a tak jsem začal do rytmu rezonujících basů provádět pohyby. Tancoval jsem mezi lidmi. Bavilo mě, jak se na mě koukali jako na absolutního debila. Tak jsem to měl rád. Jen tak to bylo správné.
Ten den jsem jel za svojí psychiatričkou, aby mi předepsala nové léky. Bůhvíproč jsem žral antidepresiva i když jsem si nijak zdeprimovaný nepřipadal. Ozval se pípavý zvuk. Chvíli jsem nevěděl jestli to je v mé hlavě, ale pak mi došlo, že to asi bude tramvaj stojící přede mnou. Otevřely se dveře a já nastoupil. Cesta probíhala v klidu. Pořád jsem si tak lehce tancoval a házel očkem po jednom velmi hezkém děvčeti. Moc se mi líbila. Plné rty, hnědé vlasy, divoké zelené oči. Oslovil bych ji, ale neměl jsem odvahu. Nikdy jsem na nic neměl odvahu.
Sledoval jsem pomalu ubíhající ulice. Všechny byly tak stejné. Tak šedivé. Rozhlédl jsem se po tramvaji. Vedle dívky mě zaujal ještě jeden člověk. Seděl v červené sedačce, nervózně pokyvoval hlavou. Byl to ten nejšílenější zjev, co jsem kdy viděl. Celý v černém, s rozcuchaným megahnízdem na hlavě místo vlasů. Vlasy měl ve stejné barvě jako všechno co měl na sobě. V obličeji neměl téměř nic, jen vystupující, obrovské rudé bulvy. Udělalo se mi z něj lehce nevolno, ale velmi mě zaujal.
"Trúúúú" ozvalo se a otevřely se dveře. Nastoupily hnusné neforemné věci v umouněných hadrech. Mezi nimi i zlo největší. Diskanti. Neměl jsem rád lidi co poslouchali stupidní druhy hudby. Trance, rave, moderní popová diskofílie-všechno je to tak neupřímné, tak falešné. S vysokými uječenými melodiemi, co opakují slizký, naléhavý rytmus. Vlastně jsem diskanty trochu chápal. Byli stejní jako jejich hudba. Oni ani nic jiného poslouchat nemohli.
Tak ti divní lidé s nagelovanými vlasy a upnutými tílky postávali u dveří a chovali se velmi hlučně. Řvali na celou tramvaj, tvářili se samolibě a falešně se smáli.
"No tak to ti řikám kámo, za chvíli tam budem vole, je tam hafo mladejch panen, co chtěj jen nás tyvole!"
"Jóóó to bude hukot! Strašně rád odpaňuju mladý čubky!"
I jejich konverzace probíhala odporně. Nebylo možné je neslyšet. Jeden z nich se začal otírat pohledem o dívku s plnými rty.
"Jooo čum ta je dobrá, ta je výborná! Čaauu nechceš s náma na kalbu kočičko!?"
K mému zděšení se ta nádherná bytost zvedla a začala si s nimi povídat. Všichni lidé byli nasraní, upocení a bylo vidět, že jim situace v tramvaji značně vadí. Proč se k nim ta holka nepřidala? Proč se ty nejchytřejší a nejhodnější holky zahazují vždycky s tupými, do sebe zahleděnými diskanty?
Podíval jsem se na toho týpka v černém s hnízdem místo vlasů. Sálala z něj zuřivost. Celý se klepal. Každou chvíli prudce trhnul hlavou a hodil na diskanty pohled plný zloby. Pár lidí si od něho odsedlo. Ozvalo se pípání a mumlání z reproduktorů. Další zastávka. Černočerný týpek se zvedl. Chtěl asi vystoupit. Vypadal, že každou chvíli zkolabuje. Stál těsně u jedoho z diskantů a funěl mu na krk. Čekal až mu ustoupí. Diskant ho ignoroval a dál řval na celou tramvaj. Dveře byly otevřené, každou chvíli se už mohly zavřít. Týpek stál za diskantem a klepal se víc než předtím. Úplně jsem cítil jeho napětí. Bylo to ve vzduchu.
"TAK UŽ UHNI KURVA!!" zařval a rázně kopl diskanta do zad. Ten odletěl z tramvaje a dopadl na břicho na zábradlí u zastávky. Zlomil se v pase a sklouzl bezvládně na chodník.
"Ty...vole..." lapali jeho kamarádi po dechu.
"Cos mu to....co mu to udělal..." Byli totálně vyděšení.
"MŮŽETE SI ZA TO SAMI!! NEMÁTE BEJT TAKOVÍ ZMRDI!!" Zařval týpek, prodral se lidmi a vyskočil z tramvaje. Celý vagón nebyl schopný jediného slova. Viděl jsem přicházet řidiče a ptát se co se stalo. K bezvládnému tělu diskanta se sbíhali lidé. Dívka s plnými rty se krčila v koutě bílá jak stěna.
Nedalo mi to, rychle jsem vyskočil z vozu a utíkal směrem týpka v černém. V dáli jsem ho viděl. Křičel jsem "HEJ POČKEJ" ale on utíkal dál. Proběhli jsme křižovatkou, vyhýbali se autům a zahnuli za roh. Spatřil jsem ho vběhnout do jednoho domu. Zabouchl za sebou dveře tak, že je málem vysklil.
"Dobře, tenhle barák si budu pamatovat." Řekl jsem si pro sebe a vydal se za svojí psychiatričkou.