Napsala jsem příběh...

Napsala jsem příběh, jenž mi změnil svět. Příběh, plný zvláštních zvratů, jenž se stal skutečností. Myslíte, že pohádka je vymyšlená věc? Že to, co se děje ve filmech,se nám nikdy nemůže stát? Je to omyl největší. Já napsala jsem knížku, která oživla. Postavy dostaly svou pravou tvář a povahy. Většinou tak zákeřné. Teď musím zničit dílo mého života. Jen proto, že bylo příliš dobré a stalo se příliš reálné. Musím se správně rozhodnout, protože já mám v rukou osud našeho světa. Je jen na mě, co napíšu, je jen na mě, co dám ti já. Jsem soudce a vrah v jednom těle. Jsem ta, co nechodí snít do postele. Já jedním slovem zabiju tě, i dám ti sílu. Jedním slůvkem pošlu tě pryč. Když jsi můj nepřítel, já zničím tě. Když jsi přítel, nikdy nebudeš lepší než já. Já nemám žádný a nemám žádné pokušení. Jsem Bůh, co řídí svět, co dává smysl bdění. Já končím, končím dál…nebudu už ani psát. Jsem člověk, co sílu ti dá. Jsem člověk, co bude navždy sám. Opuštěná ve svých snech. Probuzená i když už naposled. Už nechci nerozhodovat o cizích činech. Chci jít dál a věřit dětským snům. Proto na ulici stojím a doufám…že auto pojede, aniž všimlo by si postavy v bílé noční košili. Jenž zoufale touží po zproštění viny. Jenž vidí světla v dálce, které se blíží. Jede rychle na ní…auto a za ním řidič přiopilý. Zničím mu život, až najdou mé tělo. Ale už bude poslední. Jiní už nebudou se muset bát mých..scénářů.Už cítím bolest nárazu a vidím výraz děsu v řidičovo očích. Ležím na silnici a cítím, že mé tělo, jde tam, kam má. Slyším houkání, to přijeli mi vrátit dech do plic. Jenže pozdě je, já už tu nechci být. Už nechci vyvolávat slzy v cizích očích. Tohle je konec jedné holky, co jenom moc a moc ráda psala. Už dopsala. A prázdno v očích..a chlad. Teď už je vážně konec.