Zapomenutý anděl..?..

Sedím na zemi před malým rybníčkem v té nejzpustlejší části staré zahrady. Je chladný listopadový den, korunami stromů se prohání mrazivý vítr.. Místo jako by objímala beznaděj a hluboká temnota..
Jeho poklidná hladina pokrytá zelenými řasami se zlatě leskne v záři zapadajícího slunce.. Je to krásný pohled, krásný, ale přesto něčím tak zvláštně smutný.
Má duše naříká a pláče, ale mé oči zůstávají suché.. Stejně suché, jako již tolik uplynulých staletí..
Zvedám se a pomalými kroky zamířím kousek dál za jezero.. V propletenci planných rudých růží tam je skryt malý kamenný hrob s nepopsaným stářím popraskaným náhrobkem. Schovává se tu po celé dlouhé roky a je to na něm znát. Kámen je ošlehaný větrem, opuštěný a všemi dávno zapomenutý. Všichni již odešli, to jen já jsem k tomuto místu zůstal navěky připoután.. Nikdo mě nevidí ani neslyší, nemůžou.. Do téhle části zahrady už stejně nikdo dávno nechodí.. Vlastně ani nevím, jestli v našem rodinném sídle někdo je. Zezačátku jsem se sice vzdaloval až k němu. Pátral jsem po někom, kdo by byl stejný jako já. Po někom, kdo by mi pomohl pochopit.. Kdo by mi vysvětlil co se to se mnou děje, ale nikoho takového jsem nenašel. Jen mé truchlící rodiče a malou sestřičku. Seděl jsem tehdy vedle nich celé hodiny, utěšoval je, říkal jim, že jsem v pořádku. Ale oni mě neslyšeli. Já jsem je vnímal, slyšel i viděl. Snad možná víc, než bych sám chtěl..
Dlouho jsem pak přebýval tady, rodiče mi tu dokonce dali udělat i hrob, protože věděli, že tuhle část naší zahrady miluju ze všeho nejvíc.. Chtěli mi vyplnit poslední přání.. Anebo mě možná chtěli mít na blízku. Sám už nevím..
Trvalo dlouhé roky, než jsem se tam odvážil znovu vejít.. Hledal jsem rodiče i svou malou sestřičku, ale nikoho z nich jsem už nikdy neviděl. Nevím, co se s nimi stalo..
Tehdy tam po nich zbyly jen prázdné pokoje se zatlučenými vchody i okny.. Ale já jsem se přesto dostal dovnitř.. Procházel jsem se naším domem, chodil jsem po stejných prknech jako když jsem byl úplně malý.. Jako když jsem se zde učil prvním krůčkům. Nahlížel jsem do všech pokojů, všechny jsem je poznával.. Tohle, to byla ložnice rodičů, tamhle v rohu stála jejich postel.. Vzpomínám si, že vždycky v neděli jsem se vzbudil a šel si ještě na chvíli lehnout k nim. Miloval jsem ty chvíle..
Tady, to byla naše kuchyň.. Skoro jako bych ve vzduchu cítil všechny ty vůně úžasných jídel, co maminka vařila. Byla to výborná kuchařka..
A tohle! Můj dětský pokoj.. Co jsem se natrápil tamhle na tom místě před tím vysokým oknem. Ano, to právě tam jsem vždycky psal svoje domácí úlohy.. Nikdy mne nebavily. Rodiče chtěli, aby ze mne byl doktor.. Ale já chtěl být malířem.. Ale dnes již vím, že to mysleli dobře..
A tamhle! Pokojík mé sestřičky.. Na stěně je ještě dosud vybledlá oblouková skvrna – to tam měla své zrcátko.. Moc ráda se krášlila.. A stále se smála.. Měl jsem ji moc rád..
Pro někoho je to jen hromada prázdných pokojů a krámů, ale ne pro mě. Pro mě je to plejáda krásných vzpomínek na úžasné dětství a lásku.. Je to můj domov..
Ale od té doby už uplynulo tolik let.. Možná několik staletí, přestal jsem to počítat.. Nemá to smysl, to jsem pochopil již dávno.. Už jsem neměl odvahu tam jít znovu, vidět snad nějakou novou, cizí rodinu, která to všechno předělala a zničila.. Ne, na to nemám sílu.. To, že jsem tím, čím jsem neznamená, že nemám city.. Naopak, jsou to jediné co mi zbylo. To jediné a nejbolestivější.. City a vzpomínky..
Slunce již téměř zapadlo a místo pohltila tma.. To jen já světélkuji matnou temně fialovou září.. Nikdo si toho ale ani nevšimne, na to jsou všichni moc daleko. Chtějí být.. A já chci být tady. Zůstat neobjeven a čekat. Pořád jen čekat, až se nade mnou jednou Nebe smiluje a propustí mne svou bránou za mou rodinou.. Přál bych si je znovu všechny obejmout, říct jim, jak je mám rád.. Jak moc mi chyběli.. Doufám jen, že na mě tam nahoře ještě nezapomněli. Je to možné? Proč bych zde jinak byl již tak dlouho? Začínám pochybovat.. Nebo naopak? Jsou to mé pochyby, kvůli kterým mě nechtějí přijmout mezi sebe? To, že nejsem zcela přesvědčen o jejich neomylnosti? Ví, že pochybuji?.. Ne, nevím!.. Asi začínám bláznit..
Stojím přímo před svým vlastním hrobem, je to zvláštní pocit. Cítím, jak se mi má černá křídla třepotají ve větru, který teď ještě zesílil. Přál bych si odletět. Letět daleko, pryč.. K nebeské bráně, ale nemohu.. Zkoušel jsem to již nesčetněkrát, ale nikdy se mi to nepodařilo. Ale budu to zkoušet stále znovu a znovu. Stále budu dopadat na tvrdou zem, ale má víra a láska mě budou znovu a znovu nutit zkoušet to dál.. Dokud neuspěju, to vím..
Tak dnes to zkusím zase.. Rozpínám své perutě skryté v rouchu noci a zavírám oči. Myslím jen na jediné, na svou rodinu.. Modlím se, aby dnes byl ten den, kdy se to konečně podaří. Dal bych za to cokoli.. Cokoli..
A skutečně, že by? Vznáším se pár čísel nad zemí a cesta vpřed je volná.. Kdesi daleko nad sebou již slyším písně nebeských andělů, kteří pomáhají duším najít cestu do toho věčného ráje.. Letím.. Nad hlavou mi slabě září jakési zlaté světlo.. Blížím se, když..
Pomalu vstávám ze země. Má křídla jsou pomačkaná a špinavá od zablácené země. A přitom jsem svůj cíl měl nadosah.. Co mi to jen děláte? Tak čím jsem se proti vám provinil, čím?!.. Tak mi to aspoň povězte..
Chci plakat, kdesi uvnitř skutečně pláču, ale z mých očí stále nevychází ani jediná slza.. Ano, někdo by na první pohled skutečně mohl říct, že jsem bezcitný, a tak si tenhle krutý trest zasloužím.. Jenže opak je pravdou. Prožívám to vše až moc.. To je můj trest.. Trest za něco, o čem ani nevím.. Trest. Za co?! Dozvím se to někdy?…