Láska?

Ležela ve tmě, stranou od ostatních věcí, ruce i nohy poházené kolem těla, jakoby ani nebyly jeho součástí. Mrkací oči klimbaly nahoru a dolů od prudkého pádu.
Nebyla živá... jen panenka... jen věc...
takže jí to vlastně nebolelo... ale i přes to cítila podivný pocit.
Vždycky byla nejlepší kamarádkou, tolik slz muselo její látkové, vatou vycpané tělíčko vstřebat... A ted? Ted už nebyla vůbec k ničemu... Kdosi ji hodil do smrduté bečky a zavřel za ní víko...
Dříve spávala na měkké postýlce se svou milovanou majitelkou... poslouchala její trápení, první pomatené zážitky s kluky... A pak už to nebyly jen bezvýznamné pohledy, dohady o tom, jestli si to jen nenamlouvá, jestli se nedívá po spolužačce...
Objevil se ON, jak o něm před ní mluvila... a pak už s ní ani nemluvila... už si jí ani nevšímala... už s ní nespala v posteli...
Ležela v poličce a všechno bylo tak daleko jako nikdy...
A ted.... ted už nebyla ANI na poličce...
Ležela v té smradlavé popelnici před domem a nejednou pocítila smutek...
Obrovský smutek, který nešel zahnat...
Jak může někdo nejlepší kamarádku nahradit klukem?
Kamarádku, kterou má od nejútlejšího věku, která ji zná nejlíp ze všech... kluk, který se objevil z ničeho nic a ani ho nezná...
Nejednou začala litovat, že nedokáže mluvit, aby jí to všechno řekla... jak mají panenky těžký život...
a přitom: Kdy by to řekl?