Poslední chvíle

Osaměla postava sedící na kraji postele. Venku ulice ozářené dorůstajícím měsícem. Ruce podepřené koleny svírající v dlaních svou hlavu. Neproniknutelné ticho, které se všude vznáší.
Hlava pomalu se otáčejíc ven. V očích prázdno, pusto. Po chvilce koukání neznámo kam, se postava zvedne a neproniknutelné ticho je přerušováno jen kroky přecházejícími po pokoji.
Po několika minutách se postava sesune u okna. Zírá ven a objímá svá kolena a houpe se do rytmu, který si pobrukuje. Začínají ji kanout slzy. Po pár chvílích už to nevydrží a šahá do šuplíku po své záchraně. Prášcích. Nasype si jich plnou hrst a sype si je do úst. Nezapíjí je, jen polyká.
Po všech spolykaných prášcích se houpe stále víc, ale pomalu to začíná odeznívat. Slzy přestávají téct a oči se zavírají. Postava pomalu padá a ozývá se už jen přerývaný dech. Tuší, že jsou to poslední chvíle na tomto světě a je jí to jedno. Odchází a trápit už se nebude. Nikdy víc...