Popelka

POPELKA

Polonia a Elysia si hrály na dvorku. Matka je pozorovala se značným znepokojením. Popy, jak Polonii podomácku říkaly, nebyla na rozdíl od Elysie její dcera. Byla to dcera jejího muže z prvního manželství. Poloniin otec už byl rok po smrti a dcerka zůstala Lese na krku. Nikdy o ní takto neuvažovala, až dnes. Až dnes, když pozorovala dvě dívky, které právě přestávaly být dětmi, jak si v krajkových šatech ušitých ze záclon hrají na princezny. Popy byla sirotek, byla odkázaná na dobrou vůli rodiny, ve které ji její otec zanechal bez jediné vindry. Jediné, co jí mohl odkázat, byly dluhy. Lord de Cretien byl sice šlechtic a přivedl Lesu s dospívající dcerou mezi místní smetánku, ale společenský vzestup bylo to jediné, čím Lesině rodině prospěl. Byl to opilec s neskutečným názorem na postavení ženy v rodině. Lesa by si ho nikdy nevzala, kdyby jeho zdravotní stav už v den svatby sliboval víc než roční utrpení po jeho boku. Po svatbě jí oznámil, že moc dobře ví, že si ho vzala z čiré vypočítavosti, a tak může trochu odlehčit jejímu svědomí sdělením, že nemá ani vindru.
„Nebude z tebe bohatá vdova, holčičko,“ šeptal ji zlomyslně o svatební noci.
Popy nebyla rozmazlená tatínkova holčička. Bylo to zanedbané děvče, které nutně potřebovalo matku nebo alespoň někoho, kdo by roli matky sehrál. Lesa se tomu nebránila. A nikdy k pohlednému děvčeti nepocítila ani stopu nelibosti. Nikdy až do této chvíle.
Sledovala ten rozdíl mezi její vlastní a nevlastní dcerou. Obě měly na sobě rádoby slavnostní róby neuměle spíchnuté z kusů krajkových záclon. Byly to ještě téměř děti, ale už teď bylo jasné, že Popy bude vypadat aristokraticky i v záplatovaném hadru, zatímco Elysia toho efektu nedocílí ani v nejvznešenější róbě. Polonia prostě narozdíl od Lesy i její milované dcery byla šlechtična. A Lesa si v tu chvíli uvědomila, že si to děvče nikdy nezamiluje. Ještě nebyla ve stavu, kdy se jí dokazování příslušnosti k aristokratické vrstvě stane posedlostí, kdy bude vymýšlet vlastní rodokmen deset pokolení zpátky a bude mu schopná i sama uvěřit. Bude tomu věřit do chvíle, než ji pohled do očí nevlastní dcery vrátí do reality. Teď věděla jen, že ji nikdy nebude mít ráda. Popy se podívala jejím směrem a usmála se. Lesa ji přívětivé gesto nevrátila. Ten úsměv ji připadal jako ďábelský úšklebek, který ji měl připomenout, kam ona i její dcera patří a kam ji naopak sebebohatší dědictví po neurozeném sedláku nedostane.
Nic z toho si ale malá Polonia nemyslela. Nevěděla nic o společenské nespravedlnosti, kdy vrchnost rozhoduje o životě a smrti poddaných. Nic o zoufalých snahách často daleko bohatších měšťanů dosáhnout alespoň stavu osobní svobody. Nic o krvavě potlačovaných povstáních poddaných ani o zpátečnickém životě v aristokratické společnosti zbaběle se bránící všemu pokroku v neméně zoufalé snaze zastavit běh dějin. Ani o běhu dějin nic netušila, o věčně se opakujícím procesu, kdy vládnoucí vrstva časem musí připustit zrovnoprávnění s činorodou vrstvou neurozených boháčů. Žádný společenský řád se tomu nevyhnul a Polonia s Elysií se narodily právě do té nejhorší doby pro mladé dívky. Do doby, kdy se šlechtické a panovnické rody neprodyšně uzavíraly před neurozenými vetřelci. Ještě nebylo dost pozdě na to, aby tu bariéru někdo zbořil, a tak se ctižádostiví měšťané zoufale snažili do toho světa proniknout. Lesa byla jednou z nich a právě pohled do Poloniiných šedých očí ji připomněl a měl věčně připomínal tuto skutečnost.

„Nikam nejdete, ani jedna,“ prohlásila Lesa rozhodně.
„Ale mami,“ snažila se Elysia. „Už jsme obě slíbily, že tam přijdeme. Bude to úžasný ples. Pořádá ho hrabě z Boulougnatis. Ten, co koupil zámek v…“
„Já vím, kdo to je,“ odtušila Lesa chladně.
„Je prý pohádkově bohatý a…“
„My máme taky peněz dost, holčičko. Jen nepořádáme okázalé slavnosti, aby nám je lidé záviděli.“
„Taky bys měla jít. Dostala jsi přeci pozvánku!“
Popy to všechno sledovala tiše. Nevměšovala se do hovoru, věděla, že drahocenná dcera matku nakonec přemluví. Že by vše jen pokazila, kdyby dala najevo svůj zájem. Tak mlčela, dokud nevlastní matka nevrle nekývla jejím směrem.
„Co ty? Co si o tom myslíš, chceš snad taky jít, ne? Tak se vyjádři.“
Elysia po ní vrhla úpěnlivý pohled a zadržela dech. V hodně věcech na chytřejší a vynalézavější sestřičku spoléhala. Polonii ta přízeň lichotila, ale teď zrovna se jí vůbec nehodila.
„Nevím, proč bychom nemohly jít,“ pokrčila lhostejně rameny. „Elys se hrozně těší, tak s ní půjdu ráda.“
Elys se na ní vyčítavě podívala, ale dívka věděla, že použila správná slova a správný tón. Nemohla dát najevo zájem nebo dokonce nadšení, když chtěla někam jít. Ne, když žádal o svolení svou nevlastní matku.
„A navíc,“ dodala pak. „Půjde s námi Stony.“
Stony byl mladík, který se o Elysii nadšeně zajímal. Její matce ten zájem nebyl nepříjemný, ačkoliv by dceru ještě chvíli ráda udržela doma. Ale jako doprovod na zahradní slavnost nového a bohatého hraběte z okolí se jí hodil.
„Tak dobře,“ přikývla pak. „Jděte.“
„Ale,“ dodala, než stačily obě dívky ulehčeně odběhnout. „Nezapomeň, dceruško, jak se máš chovat. Vím, že máš toho mladíka moc ráda, ale nezapomeň na svoje vychování a na svou pověst.“
„A ty,“ kývla hlavou na Polonii. „Ty na ni dohlédni. Jsi přeci starší.“
„Provedu, matinko,“ usmála se pokrytecky a v duchu si jen pomyslela: Nejsem jen starší. Jsem taky markýza de Cretien a ty jen selka, co se vetřela do naší rodiny. Na rozdíl od tebe vím přesně, jak se má šlechtična chovat na zahradní slavnosti. Jak se dnes všechny šlechtičny chovají.
Dvě nevlastní sestry nasedly do kočáru, který pro ně poslal Elysin nápadník a celou cestu nadšeně rozebíraly nadcházející večer. Elys na své nevlastní sestře visela očima. Matka nemusela říkat, aby na ni starší sestra dohlédla. Ona se sama postarala o to, aby se vzájemně neztratily mezi lidmi. Dělala to tak už léta, přiživovala se na obdivu a pozornosti, jakého se dostávalo Polonii a necítila ani stín žárlivosti, protože věděla, že ona sama by nebyla schopna ani její vznešené chůze, natož společenské a tak sofistikované, ale v podstatě povrchní a pokrytecké konverzace. A navíc, neměla proč žárlit. Ona měla nápadníka, Popy nikoliv. Tedy, ne že by se kolem ní netočilo spoustu chlapců, ale žádný ji nepožádal o ruku. To jen Stony se zakoukal do Elys tak, že s ní zatoužil spojit svou budoucnost.

Zahradní slavnosti byly vždy velkou událostí, ale tuhle pořádal v okolí nový a nepříliš známý šlechtic, takže šlo o opravdu velkou událost. Nevlastní sestry, obě nesoucí titul markýza de Cretien, se výborně bavily. Elysia by nejraději trávila celý ten večer v blízkosti Polonie, jako ostatně zatím pokaždé. Ale tentokrát se nechala Stonym odlákat a procházela se s ním po zahradě. Popy si sotva všimla, že její nevlastní sestra nesleduje každý její krok, byla příliš zaujatá povrchním společenským hovorem s hostitelem. Čekala víc, ale to asi všichni. Pověst ho předcházela a, jak už to bývá, přeháněla. Nebyl ani tak bohatý, ani tak zábavný, jak celá společnost čekala. Ale do Polonie se zakoukal a byl ochoten věnovat celý večer jen jí, hltal každé slovo toho podmanivého zvonivého hlasu. Okouzlila ho. Dal by hodně za to, aby zůstala na zámku přes noc a ona to věděla. Tudíž se výborně bavila, protože bezpečně věděla, že hrabě de Boulougnatis nevlastní nic, co by jí za tu noc stálo. Časem ji to přestalo bavit, ale teď už se postaršího pána nemohla zbavit a moc ráda by mu předhodila ke konverzaci mladší sestřičku a zmizela, ale teprve teď si všimla, že Elys nikde okolo není. I to byla ovšem dobrá záminka.
„Omluvíte mě, musím se podívat po sestře, slíbila jsem matce, že na ní dohlédnu,“ usmála se na hraběte.
„Mohl bych…“
„Nemohl, vzácný pane. Už tak vás příliš dlouho zdržuji od vašich hostitelských povinností. Nezatěžujte se tím, prosím. Jsem si jistá, že sestru zvládnu najít sama.“
Poslední větu pronesla s takovou rozhodností a snad i chladem, který nedokázala skrýt, že hrabě už nic nenamítal a nechal mladou markýzu odejít. Ta se rozhlédla kolem sebe a její oči našly něco, co ji zaujalo.
„Kde je Elysia?“zeptala se Stonyho přímo, když ho našla se sklenicí v ruce u jednoho ze stolů. Otázku vyslovila s obvyklou panovačností, jakou se naučila užívat na všechny muže ve svém okolí, když neměla v úmyslu zamotat jim hlavu medovým hlasem a šeptanými prosbami.
Stony se k ní otočil a změřil si ji pohledem stejně chladným, jaký věnovala ona jemu. Ani rozhodnost v jejích očích, ani ostrý tón jejího hlasu na něj nezapůsobily. Což se ovšem nedalo říct o křivkách jejího těla a šíje. Bylo toho víc, co ho na ní zaujalo, a sám sobě se divil, proč si jí nevšiml nikdy dřív.
„Vím já?“ pokrčil rameny.
„Měl bys,“ odsekla Polonie.
„Možná, ale nevím,“ odtušil lhostejně a otočil se k odchodu. Byla sice krásná, ale taky namyšlená a panovačná. Krásných žen je tady hodně, nepotřebuje se hádat zrovna s tou jednou.
Popy ho sledovala a podvědomě už věděla, kde hledat, a také věděla, co najde. Stony se jí vždycky líbil, byl to pohledný mladík a u žen měl vždy úspěch. Věděla proč, na ni jeho kouzlo působilo také, ale zajímal se o její nevlastní sestru, ne o ni. A Popy si nikdy nevšímala mužů, kteří si nevšímali jí.
Znovu prošla pustou částí zahrad a napínala uši. Věděla, jaký zvuk musí zachytit, a po několika minutách chůze mezi stromy zaslechla tlumený vzlykot. Povzdychla si a postavila se k Elysii schoulené za stromem.
„Elys?“ zkusila sestru oslovit.
„Nech mě, chci být sama,“ vzlykla.
Popy si znovu unaveně povzdechla. Do tohohle se jí nechtělo. Proč jen nemohla ta holka vidět od začátku, s kým to vlastně chodí. Vždyť mu to koukalo z očí.
„Řekneš mi co se stalo?“ zeptala se pak, i když odpověď předem znala.
„On mě nikdy nemiloval, víš?“ odpověděla Elys zničeně.
„To ti řekl?“
„Ano, ale až po tom, co… co jsme byli tady. A já… nechtěla jsem s ním… nechtěla jsem. Přeci až po svatbě, jsem mu řekla a bránila jsem se. A on se naštval a řekl, že si mě nikdy nechtěl vzít a… prostě odešel! Prostě mě tady nechal!“
Polonia netušila, co na to říct. Tak jen plačící sestru hladila po vlasech, a když se trochu uklidnila, pomohla jí upravit se a postavila ji na nohy. Kdesi praskla větvička, obě dívky zbystřily.
„To je Stony,“ špitla Elys.
„Nesmysl… co by tady…“
„Je to on. Poznám jeho kroky,“ trvala Elysia na svém.
„Aha,“ odtušila Popy a musela se usmát. Ach ta zamilovanost. „Třeba má přec jenom špatné svědomí…“
„Nechci ho vidět,“ zavrtěla Elys hlavou.
„Tak dobře,“ přikývla její nevlastní sestra. „Běž zpátky a já se ho nějak zbavím.“
Elysia odběhla a Polonia se opřela o strom. Měla vztek, měla velký vztek. Zkřížila ruce na prsou a opřela se o strom.
„Jsi pěknej hajzl, víš to?“ oslovila postavu ve stínu.
„To jsi ty,“ konstatoval překvapeně. „Kde je…“
„Zapomeň na ní,“ nenechala ho domluvit.
„Bez problému,“ ušklíbl se. Už byl dost blízko, aby ten výraz v matném světle vzdálené lucerny rozeznala. Rozzlobilo ji to ještě víc.
„Nemáš dost holek, který se s tebou vyspěj bez toho, abys jim oblboval hlavu? Proč moje sestra?“
„Hele, nech toho, slečinko,“ odtušil přezíravě. „Je to pokrytectví. Kolika chlapům ty zamotáš hlavu? A pak jim ani nedáš to, co po tobě chtěj…“
„Nevím, nepočítám to,“ odsekla a bezděky couvla, protože udělal krok směrem k ní.
„Nepovídej,“ znovu se ušklíbl. „Netvař se, že o tom nevíš, když zamrkáš řasama, párkrát se kolem něj zavrtíš a pak se tváříš, že ti jeho pozornost vadí. Nedělej mi přednášky, když seš stejná jako já.“
„Neznáš mě,“ zavrtěla v obraně hlavou a udržovala vzdálenost mezi nimi, ačkoliv na ni jeho slova udělala dojem. Neměla ráda pokrytectví a on měl vlastně pravdu.
„Sleduju tě,“ usmál se dvojznačně a vzdálenost mezi nimi podstatně zkrátil, protože Popy narazila zády na strom.
„Tak toho nech,“ špitla.
„Proč?“
„Já tohle svojí sestře neudělám.“
„Copak se to musí dozvědět?“
„Dozví se to.“
„Jak? Budeme o tom vědět jen my dva a tenhle strom, co tě o něj opřu…“
Vzpamatovala se včas, aby vlepila facku do tváře, která se ji chystala políbit.
„Nejsem děvka, co s tebou půjde bez řečí.“
„A s jiným jo?“ zeptal se vztekle a odtáhl se od ní.
„Proč ne?“
„Pak jsi stejně děvka,“ střelil po ní.
„Možná,“ zasmála se. „Ale děvka, která zrovna tobě nedá. Hele, to musí být fajn pocit, když tě na jednom místě za jeden večer pošlou do háje dvě holky. Že tě to ještě baví.“
„Obejdu se bez tebe, neboj,“ zavrčel.
Musela se smát jeho podrážděné reakci. Už měla zase nad situací kontrolu a bavila se. Bavila se jeho jistotou.
„Vážně si myslíš, že se beze mě obejdeš?“ usmála se dvojznačně a v duchu se až podivila té jednoduchosti mužské povahy, když rázem zbystřil, jak mu svitla nová naděje.
Zadoufala, že nehraje sama v zahrad příliš nebezpečnou hru, a políbila ho. Dala do toho jednoho polibku všechnu vášeň, jaká v ní byla, přitiskla se k němu a nebránila jeho rukám ve volném pohybu po jejím těle. Byla připravená třeba i křičet, kdyby se nemohla ubránit, ale to nemusela. Mezi stromy se totiž objevila záchrana, kterou si přála nejméně. Elys se se slzami v očích vrhla na ně na oba. Neovládala se a zběsile bušila pěstmi do zkamenělého Stonyho a potom se vrhla na Polonii. Ta si jen stačila zakrýt rukama tvář, protože Elysia právě na ni zaútočila s prsty zahnutými jako pařáty. V příští chvíli se vzpamatoval Stony a chytil dívku za ruce, podařilo se mu ji znehybnit. Přestala křičet a začala nekontrolovatelně vzlykat. Stony nevěděl co si s ní počít, a tak ji předal do náruče Polonii, jak nejjemněji dokázal.
„Pust mě, ty mrcho,“ sykla Elys a nevlastní sestře se vytrhla.
„Jak jsi mi to mohla udělat???“
„Elys, nech si to vysvětlit,“ naléhala Popy, ale její hlas nijak naléhavě nezněl. Vrátil se jí zpět ledový klid a navíc byla přesvědčena, že je v právu. Nezměnila tedy tón, jakým se sestrou vždy mluvila ani o špetku. Mluvila klidně a to trochu zapůsobilo. Elysia se zarazila a zkoumavě se na sestru zadívala. Ale kouzlo minulo hned, jak se trochu vzpamatovala.
„Takhle se mnou nemluv!“ vyjela potom. „Viděla jsem vás. Není co vysvětlovat!“
„Elys, počkej,“ zavolala už mírně zoufale za sestrou Polonia, když ji sledovala utíkat pryč.
Povzdychla si a otočila se ke Stonymu.
„Co teď?“ zeptal se.
„Dokončíme, co jsme začali,“ odpověděla prostě a přivinula se k němu.
„To jsem už ani nečekal…“
„Když mě má sestra nenávidět, tak ať má aspoň za co. Doufám, že mi za to budeš stát.“
„O tom nepochybuj…“

Pochybnosti ovšem byly na místě. Ne, že by Stony nějak zklamal Poloniino očekávání. Ale žádný sex prostě nemohl stát za to utrpení, ve které se její život od toho dne změnil. Její nevlastní matka ji nikdy neměla v lásce, ale náklonnost vlastní dcery jí bránila dát tu nelibost jasně najevo. To se teď změnilo. Elysia si odmítala cokoliv nechat vysvětlit. Popy ji na jednu stranu chápala, nebylo co vysvětlovat. Nechala se unést. Sice se chtěla původně Stonymu pomstít za to, jak s její sestrou nakládal. Chtěla ho svést a pak odmítnout. Jenže matně tušila, že by tento druh pomsty Elys stejně nepokládala za vhodný. Cítila by se poníženě a tak se Polonie zmohla jen na omluvu, která se stejně dle očekávání minula účinkem. Nevlastní sestra s ní nejdříve vůbec nemluvila a ošklivou záležitost musela vyřešit Lesa. Vzala to zkrátka. Posadila Polonii za stůl a povýšeně jí oznámila, že od teď už nikam chodit nebude, bude se držet doma a bude ráda, když dostane najíst. Popy, bohužel, nikdy nebyla zrovna vyrovnaná mladá dáma a tak ji toto jednání zpěnilo krev v žilách. Využila situace a konečně své nevlastní matce řekla vše, co ji zamýšlela říct od začátku, kdy začala chápat, kdo je selka a kdo je šlechtična.
„Nechápu, že se vůbec opovažuješ takhle se mnou mluvit,“ promluvila chladně k nevlastní matce, který ten panovačný tón vzal slova z úst. Jen tam tak stála a strnule sledovala, jak ji její dcera, kterou právě zamýšlela potrestat, plísní jako malou holku.
„Nejsi nic,“ pokračovala Polonia bez zaváhání. Co říkala, byly jen fráze. Takové fráze, které mohou být buď prázdné a nesmyslné nebo dokonale smysluplné a vše vystihující. Záleželo na tom, jak je člověk vyslovil a kdo je vyslovil. A Poloniina řeč je naplnila obsahem tak výstižným, až se Lesa zachvěla pokaždé, když zasáhly to citlivé místo v její mysli.
„Nejsi nic. Provdala ses za mého otce, když ležel skoro na smrtelné posteli. Věděla jsi, že zemře a odkáže ti svůj titul. Možná jsi i urychlila jeho odchod, nedivila bych se ti a nevyčítám ti to. Otec dávno zostudil dobré jméno rodu de Cretien. Ale můžeš se mnou mluvit jakkoliv spatra, nic to nezmění na tom, kdo z nás dvou je markýza a kdo obyčejná selka, co náhodou zdědila něco po tatínkovi.“
Bylo to, jako by si vyměnily role. Lesa znala dobře chvíle, kdy se její matka krčila v koutě a úslužně přitakávala na všechny nesmyslné výtky úředníka, jakého k nim vyslal hrabě ze zámku nad nimi. Nedovedla si ani představit, jak by se krčila její matka a celá domácnost, kdyby přišel hrabě nebo paní hraběnka osobně. Asi by se cítila přesně takhle, jako Lesa pod nezlomným pohledem nevlastní dcery. Zase jednou ji připomněla, že markýzu de Cretien z ní neudělá svatba s opileckým tatínkem tohohle děvčete. Šlechtičnou se člověk musel narodit, a tak se narodila Polonia, Lesa nikoliv.
„Peníze buď máš nebo nemáš, utratíš je, oni zmizí. Máš úspěch, zase se objeví. Ale původ, ten nezískáš. Tvoji předci zametali prach z cesty, aby s moji předci, kteří o nich rozhodovali, neušpinili střevíce…“
Nedomluvila, protože její řeč přerušil úder Lesyny dlaně do její tváře.
„Konec, dceruško,“ ušklíbla se a její obličej nevyjadřoval nic z posvátné úcty, která se v něm zračila, když Popy promluvila. „Všemu, konec. Ode dneška.“
A tak přišla Polonie postupně o možnost vycházet ven, o všechny své lepší šaty, o služebnou, o panský pokoj a nakonec i o své jméno. Lesa neměla původně v úmyslu nic jiného než trochu Polonii potrápit, ale nezáleželo na tom, co všechno ji působila za strasti, dívčiny oči ji stále připomínaly ten rozhovor. Dívaly se na ni se stejným povýšeným výrazem a nutily ji znovu se pokoušet ten odpor zlomit. Nakonec osvobodila služky od těch nejpotupnějších činností, aby tím vyplnila volný čas své nevlastní dcery. A když se tak děvče potulovalo po domě ve špinavých a potrhaných šatech s věčně umouněnýma rukama, usoudila, že jméno Polonia je pro ni příliš vznešené a překřtila ji na Popelku. Potupné, ale výstižné. Měla pocit, že když zabije její jméno, možná tím zabije i tu hrdost, která v dívce zbyla. Mýlila se, ale život je dost dlouhý na to, aby se jí to ještě podařilo.

Ta změna nepřišla hned, Popelčin osud se zhoršoval postupně. Stejně jako se tento stav měnil v rutinu. Zpočátku se lidé Elysie vyptávaly na osud její tak oblíbené starší sestry a ta odpověď neměla. Odpovídala za ni Lesa, která teď dceru na všechny akce doprovázela, že Popy si vzala své dědictví po otci a odjela do ciziny. Všichni věděli, že žádné dědictví po otci v rodině markýze de Cretien nezbylo, leda dluhy, ale záblesk v očích Elysiny matky jim zabránil ptát se dál. Polonia bývala sice oblíbená, ale tahle žena uměla působit nebezpečně. Příliš nebezpečně, než aby se příslušníci místní smetánky, které vlastně na nikom nezáleželo příliš dlouho, pletli do věcí, do kterých jim nic není, pokud z toho mohou mít jedině problémy.
Čas plynul a Popelčina macecha začínala pociťovat nedostatek nijak nerozšiřovaných peněz z otcova odkazu, které prostě nestačily k vedení nákladného panství. Prodala tedy zámek, sebrala peníze a obě dívky a přestěhovala se do hlavního města. Tady bylo líp. Zdejší šlechta si jméno hraběnky de Cretien nespojovala jen s nenáviděnou Popelkou. Nikdo neznal historii Lesyna očividně zištného sňatku s na smrt nemocným markýzem. A tak, mohla konečně vystupovat jako pravá aristokratka i se svou vlastní dcerou a ušetřit na služebné, jejímiž funkcemi pověřila Polonii.
Ta se se svým osudem zdaleka nesmířila. Vymýšlela plán, jak odsud uniknout. Jediné, co měla, byla její krása. Stačilo se dostat na jednou slavnost, aby prchla. Bez věna se těžko mohla dobře vdát, ale dokázala by se stát štědře vydržovanou milenkou nějakého bohatého pána z vyšší společnosti. Byl by to první krok, ale i jemu jiné kroky přecházely. Musela se na nějaký bál dostat a musela sehnat odpovídající šaty. Nebo jen sehnat peníze na ty šaty. Nenechala se osudem zlomit, nikdy se neutápěla ve svém neštěstí. Nemyslela na to, co změnit nemohla, a jen přemýšlela, jak změnit to, co změnit může.
Jednoho dne ji Lesa poslala na místní trh. Měla za úkol zahalovat tvář šátkem z příkazu Elys, která žárlila na její pohledný obličej. Tento pokyn nedodržela. Procházela se po tržišti s pohyby a majestátem královny, ačkoliv její šaty ji řadily do nejnižší společenské třídy. Ale vzbuzovala pozornost, protože její pohled, tvář a chůze byly v takovém rozporu tím, jak byla oblečená. Když odcházela z trhu, zastoupil jí cestu muž. Byl velmi dobře oblečený a jednou rukou nedbale přidržovat otěž mohutného hnědáka. U sedla mu visel ve vykládané pochvě meč, očividně drahá zbraň. Možná dokonce rytíř, ale v jeho pohledu ani tónu nebylo pranic rytířského.
„Zdravím, děvenko. Co takhle se malinko pobavit?“
Sklopila oči s nenávistným pohledem a pokusila se mu vyhnout. Tentokrát jí zastoupil cestu pro změnu jeho kůň.
„Nebylo by to zadarmo,“ pokračoval neomaleně. „Já bych byl štědrý, víš?“
Provlékla se těsně za zadkem jeho koně, což by nikdo rozumně uvažující neudělal, a tak s tím ani dotyčný „rytíř“ nepočítal. S koněm se nemohl tak rychle pohybovat a tak ji ani nemohl pronásledovat, kdyby to náhodou měl v úmyslu.
Doma jen mrštila o stůl s košem plným nakoupeného zboží a zavřela se v pokoji. Lesa nejdřív chtěla něco namítat, ale pak si to rozmyslela. Byla v poměrně dobré náladě a nechtěla si ji kazit hádkou s nevlastní dcerou, která, co si bude nalhávat, mívala ve slovních přestřelkách většinou navrch.
Lesa měla velmi dobrou náladu, protože na včerejším bálu si její dcery všiml mladý, pohledný pán. Pro dnešek ho pozvala na oběd a teď ho očekávala. Elys si v horním pokoji oblékala své nejlepší šaty, a když se Popelka nedostaví včas, aby mohla hosta obsluhovat, pak ji teprve potrestá.
Vznešený host se usadil u stolu, zdvořile pozdravil hostitelku i její dceru. Popelka vstoupila do místnosti s tácem jídla a strnula.
Tohle ne. Strpím všechno, ale tohle už ne.
Pohledný rytíř, který ji tak upřímně vypověděl své přání před chvílí na tržišti, seděl tady za stolem. Počastoval ji nepříjemným úsměvem a dál jí pozornost nevěnoval. Když se oběd posunul vpřed a podával se dezert, zeptal se pan z Lancie paní domu:
„Máte moc šikovnou služebnou, kolik ji platíte, jestli se mohu zeptat? Do mého domu by se takové šikovné děvče hodilo…“
Popelka sebou trhla a podívala se jeho směrem. Bez zardění jí pohled oplatil.
„Dáváme ji jídlo a nocleh, nemyslím, že by…“
„Já bych jí třeba i zaplatil,“ pokračoval a držel Popelku očima na jednom místě. „Kdyby pracovala u mě.“
„Ale to přeci nejde,“ vykřikla Lesa. „Máme tu dívenku moc rádi.“
Popelka se v duchu ušklíbla, ale právě tahle poznámka její nevlastní matky ji probudila k aktivitě. Opětovala pánův pohled a zeptala se: „A kolik byste mi tak třeba zaplatil?“
„Řekněme, deset liber za den…“
„Za den?“ pozvedla obočí.
„I tak se to dá nazvat,“ přikývl s potutelným úsměvem.
Popelka mu úsměv vrátila, ale vzápětí sklopila oči. „Nemůžu, nemůžu opustit paní a tento dům, můj pane. Je mi líto.“
S tím opustila jídelnu a byla si vědoma potěšeného pohledu své nevlastní matky. Pro tentokrát jí udělala radost. V hlavě jí ale hučelo. Deset liber za den… za noc… To je přeci dost. Brzo by si tak vydělala na šaty, mohla by zmizet a…
Kde byla hrance mezi vydržovanou milenkou a děvkou?
Odpověď možná neznala, ale bylo jasné, která role z těch dvou připadne jí v ložnici pána z Lancie. Ale, může klesnout hlouběji, než je? Těžko. Nikdo nás nemůže ponížit, pokud se dobrovolně ponížit nenecháme. A jestli se z ní má stát děvka, aby získala zpět svou hrdost….No, zní to děsně a paradoxně, ale je to pravda.
Nakráčela zpět do jídelny, až pán už odešel. Lesa držela v rukou jeho plášť. Popy něco podobného čekala.
„Pán to tu zapomněl,“ štěkla na Popelku. „Venku prší. Elys se za ním v dešti hnát nemůže. Běž ty.“
Popelka vyšla pomalu do deště. Věděla, že se nemusí hnát. Pán nebude pospíchat pryč, nebo se možná i vrátí. Rytíři nezapomínají v takovém nečase svoje drahé a teplé pláště v jídelně náhodně, stejně jako dámy neupoští kapesníček, pokud se v dohledu nevyskytuje potenciální sběratel.
Na dláždění zaklapaly podkovy, pán z Lancie přivedl hřebce tanečním krokem před Popelku. Seskočil a vzal dívku za ruku. Zatáhl ji za roh, kde ji přitiskl ke stěně a políbil. Nebránila se, stejně kolem chodili lidé. Co si mohl dovolit víc, než bloudit rukama pod jejím otrhaným šatem a líbat ji na ústa, na šíji…
„Kam mám přijít?“ zeptala se po chvíli.
„Breskamská ulice,“ odpověděl a odtáhl se. Vzal si od ní plášť, přehodil si ho přes ramena a vydal se ke koni.
„Dnes v noci,“ zavolal přes rameno ze sedla a odjel.
Popelka stála opřená o stěnu svého domu, déšť jí stékal po vlasech, po tváři, po šatech a mísil se slzami. Později se dvakrát nadechla a vydechla. Setřela všechny kapky z tváře hřbetem ruky a s vyrovnaným výrazem se vydala do domu plnit denní povinnosti.

V noci se proplížila z domu, zahalená do tmavé kutny prošla městem do Breskamské ulice a zadním vchodem vklouzla kolem sluhy do domu pána z Lancie. Sluha ji odvedl až do ložnice. Pán ležel v županu na posteli a jen jí mlčky pokynul, aby se usadila vedle něj. Nemluvili, ani nebylo o čem. A už vůbec nebylo proč. Se slzami ponížení a vzteku se potom vracela temnou ulicí a už se nebála násilníků. Možná ani zlodějů. V kapse ji cinkalo oněch deset zlatých a v hlavě jí zněl hlas neznámého šlechtice, jak ji prosí, aby zítra přišla znova. Pevně sevřela oči, aby jimi neproklouzly ani ty slzy, když slyšela znovu vlastní kladnou odpověď.

„Ty nejsi obyčejná služka, děvenko, viď, že ne.“
Byla temná noc, svíce už dohořely. Byla to celkem pátá noc, jakou strávila Popelka v pánově domě.
„Ne, nejsem.“
„Poznal jsem to,“ přitakal spokojeně.
„Musím jít,“ řekla do nastalého ticha bez souvislosti.
„Nechoď, zítra odjíždím, už mě neuvidíš,“ zadržel ji stiskem ruky. Zabolelo to, ale Popelka si zvykla, že markýz de Lancien v něžnosti nevyniká. Vždycky bolelo, když ji držel.
S mírným přikývnutím se svezla zpět na postel a apaticky přijímala jeho pozornosti.
Když se téměř za svítání vracela otevřeným oknem do domu, vtáhly ji dovnitř čísi ruce. Byla to Elysia.
„Kdes byla,“ sykla.
„Musím se ti snad zodpovídat?“ odtušila přezíravě.
„Mohla bych tě vyhodit na ulici…“
„A?“
„Jak by ses živila? Jako děvka, což už ostatně seš a já to dávno vím. Tak kdes byla?“
Popelka se jí podívala do očí a s vážným, možná až smutným výrazem se místo odpovědi zeptala: „Proč, Elys?“
„Proč co? Já…“
„Tvá matka mě nesnášela nikdy, ale ty… proč?“
„Víš dobře, proč,“ odsekla nevrle.
„Bylo to dávno. A navíc, nenávidíš vlastní sestru…nevlastní, ale na tom nezáleží. Nenávidíš mě kvůli chlapovi, kterému stejně nešlo o nic, než aby tě dostal do postele? Takoví jsou sice všichni, ale…“
„To není jen kvůli tomu. Vím, jaký jsou chlap.“
„Vážně?“ ušklíbla se Polonie. „Maminka tě jistě poučila, ale nenechá tě, abys zjistila něco takového na vlastní kůži, viď?“
Elysia neodpověděla.
„Některé zkušenosti si lidé touží prožít, i když jsou bolestné. A i když je před nimi všichni varují, nemám pravdu?“
„Běž spát,“ uzavřela Elysia debatu a odvrátila tvář. „Matce nic neřeknu. Ale zítra vstávej brzo. Jdeme s matkou na ples a chci vypadat dobře. Princ si má vybírat nevěstu.“
„Ale,“ ušklíbla se Popelka tentokrát nepokrytě. „Nevybírá si náš princ nevěstu už nějak dlouho?“
„Řekla jsem, abys šla spát!“
„Jak si přejete…markýzo.“

Ale zpráva o výročním plese Popelce přeci jen zvedla náladu. Opravdu vstala dřív než obvykle. Vlastně vůbec nešla spát a se svítáním se vyplížila z domu s našetřenými… vydělanými penězi… a došla ke krejčímu, kterého navštěvovala již pátý den. Zadala mu ušít pro ní šaty a každý den mu jako zálohu nesla jednu libru. Měl by už mít šaty hotové. Bylo jí jasné, že nepočítal s tím, že by si ty šaty někdy koupila. Počítal s tím, že získal vzor dokonalé postavy pro ušití přepychových šatů, které pak draze prodá. Když se ale Popelka vytasila s šedesáti librami, neměl na vybranou. A tak pravá markýza de Cretien celý den připravovala nevlastní matku s dcerou na nadcházející výroční ples na královském dvoře, a sama přitom přemýšlela o možnostech, jaké ten bál přinese jí.
Málem to nestihla. Elys totiž měla vztek ještě z minulé noci, kdy ji Popy důvod zmizení nejen neoznámila, ale ještě si ji dovolila říkat pravdu do očí. Přemluvila tedy matku, aby Popelku na dobu, kdy budou pryč, nějak zaměstnala. Ta vzala s úsměvem mísu hrachu a mísu čočky, sesypala je na jednu hromadu a jen kývla rukou. Polonie si poslušně přisedla na zem a začala zrna přebírat. Když její milované příbuzné nasedly do kočáru, seběhla do kuchyně.
„Doly,“ zavolala na kuchyňského pomocníka. „Něco od tebe potřebuji.“
„Cokoliv,“ usmál se chlapec a obdivně se na ni podíval.
Další, pomyslela si chmurně Popelka. Kdepak, holka. Utěšuj se tím, že to bude stejná bestie jako ty ostatní, až jednou vyroste. A když ne, vezmeš ho s sebou , až odsud vypadneš.
Vzala ho za ruku a pokusila se nevnímat zachvění, jaké jím při tom doteku projelo.
„Řekla mi, abych to přebrala, ale já musím zmizet. Prostě musím, nestihnu to… Mohl bys?“
Nechápavě koukal nejdřív na Popelku, potom na hromadu zrní.
„A kam…“
Popelka ho nenechala domluvit a políbila ho na rty. Chlapecká tvář zčervenala a ona jen špitla: „Díky.“ A zmizela do svého pokoje, ke svým novým šatům.
Kočár neměla, ale na rozdíl od Lesy i Elys uměla obstojně jezdit na koni. A, i když bílá klisna, jakou chovali ve stáji, nepatřila k výkvětu místního chovu, donesla ji, kam měla. Na zámek.

Princ spořádaně usedl po boku svého otce a čekal, až vydá pokyn k zahájení plesu. Znuděně se rozhlížel po známých tvářích výkvětu místní smetánky a mezi dívkami, které po něm házely zamilovanými a nadějeplnými pohledy, hledal nějakou alespoň méně známou, něčím zajímavou, neokoukanou tvářičku.
„Doufám, že dnes nedopadneš jako minule,“ utrousil král, aniž by se podíval synovým směrem.
„Neboj, otče, dneska ne,“ zavrtěl hlavou. „S několika si zatančím, jak mi velí povinnost hostitele. Jen mi řekni, které pány otce těchhle slečen si potřebuješ naklonit, v rozumné míře jim budu věnovat svou přízeň.“
„V rozumné míře. Nic víc,“ přikývl hlavou starý král a zkoumavě se na syna podíval.
„Nic víc,“ pokrčil rameny princ a myslel to vážně.
Výroční plesy ho už dlouho nezajímaly. Zde se objevovali stále ti stejní nejvýznamnější šlechtici země se stále stejnými dcerami. Ty, které ho z nich zaujaly, ty už dávno znal, velice dobře je znal, a za další pohled mu nestály. Mnohem lépe se pobavil na slavnostech jednotlivých mladých šlechticů v okolí, kteří zvali často méně významné, ale daleko zajímavější dámy. Takže dnes se tady princ nehodlal nijak namáhat s okouzlováním mladých aristokratek. Navíc včera absolvoval lov a následující hostinu a teď měl příšernou kocovinu. Tatínek se opravdu neměl čeho bát, dnes nehodlal svést žádnou z těch, co tady po něm pokukovaly.
Král zahájil ples tancem se svou chotí a princ zde osaměl. Když se potom matka vrátila, byla sama.
„Otec?“ pozvedl princ tázavě obočí.
„Zabředl do rozhovoru s pánem z Roccet,“ odpověděla. „Možná by se slušelo, abys zabavil jeho dceru.“
„Která to je?“ zeptal se poslušný syn s mírným povzdechem.
Královna vyhledala davu drobnou blondýnu v nápadných rudých šatech.
„Tu ne,“ zavrtěl princ hlavou.
„Proč ne?“
„Minulý rok… ty jsi o tom neslyšela?“
„Asi jste se s otcem zapomněli zmínit.“
„Řekněme, že potom, co to za mě u pana otce pan král žehlil, nebude hrabě z Roccet stát o to, abych se k jeho dceři třeba jen přiblížil, věř mi.“
„Jak myslíš,“ pokrčila královna líně rameny. „A to tu hodláš sedět celý večer?“
„Proboha, to snad ne,“ zděsil se princ. „Zmizím, jak to jen půjde. Víš, jak děsně se těším do postele?“
Královna si znovu povzdychla a pozorovala hemžení na tanečním parketě, pozorně. Stále ještě se nevzdala naděje svého syna provdat za vyhlášenou krasavici, které se podaří usadit ho na jednom místě. Ale na první pohled nebyla žádná ze zdejších krasavic něčeho takového schopná.
Jak by taky mohly? V jejich věku a s jejich zkušenostmi jsem to přeci nedokázala ani já.
Ještě stále tu byla možnost čekat na politicky výhodný svazek, který se jistě naskytne. Na to spoléhal král. Princ nevycouvá od princezny, která by mu věnem přinesla třeba nějaké to sousední vévodství. Ale královna chtěla pro svého syna alespoň trochu naplňované manželství. Něco víc než pár povinných obětí před narozením následníka a pak manželku zavřenou ve věži. Její syn byl přesně ten typ, který se takhle k pramálo přitažlivé choti zachová. Chtěla pro něj víc. Jenže ženit se, když nemusel, to se zase princi nechtělo. Vlastně, víc než nechtělo. Neměl to zapotřebí, dle svého mínění.
Vrhla po něm zkoumavý pohled, jak líně odhaduje dámy v okolí. Ne, jemu nestály už ani za tu pozornost. Znovu si povzdychla, kývla na něj, že odchází, počkala, až ji nabídne rámě a nechala se odvést ke dveřím.
„Díky, synu, a…“
„Vím, matko,“ usmál se a políbil ji na tvář.
Zamračeně sledoval matku, jak odchází. Pak si prohrábl rukou vlasy a beze spěchu se vracel do hlavního sálu. Ale nedošel tam. Prošel prvními dveřmi, když se mu málem zastavil dech. Ve dveřích stála dívka v modrobílých šatech. Nezáleželo na tom, jak byla oblečena, ta róba sama o sobě nenapovídala na slečnu nijak bohatou, ale jak se v tom oděvu nesla! To bylo to, co prince zaujalo. Šaty byly jednoduché, obepínaly útlý pas i výrazné boky a splývaly k podlaze. Tvář ji halil závoj, ale oči a černé vlasy zůstávaly volné. Měla je rozpuštěné, jen pár pramenů z obličeje sepnula stříbrnou sponou na týlu. Udělal jeden krok, otočila k němu hlavu a on se zastavil. Pohled jejích očí ho zmrazil na místě, poprvé ve svém životě čekal, až ho žena vyzve přijít blíž. Usmála se, oči zajiskřily a teprve potom udělal druhý krok a s mírnou úklonou hlavy pozdravil.
„Smím vás doprovodit do sálu, madam?“
Neodpověděla, jen přikývla. Nabídl ji rámě a vedl dovnitř. Nedívala se na něj, ale před sebe. Vypadala, že vůbec neví, jak blízko právě je následníku trůnu, ale on si byl jist, že o tom ví a vše jen hraje. Ale hrála to tak dobře…
„Myslím, že jsem vás tu ještě nikdy neviděl, hraběnko?“
„Markýza,“ opravila ho tiše. „Jsem tu poprvé.“
Když vešli do sálu, vůbec si ho nevšímala. Rozhlížela se kolem sebe, jakoby snad někoho hledala.
Samozřejmě, že Popelka věděla, kdo ji vede do sálu. Dala si záležet na přípravě, v jejímž rámci znala všechny významné osobnosti na plese přítomné, obzvláště mladé šlechtice. Princ od první chvíle věděl, že ji chce. A hned, když se jí podíval do očí, věděl také, že to nebude tak jednoduché. Celý večer spolu pak tančili, rozmlouvali a usmívali se na sebe tím nejkouzelnějším způsobem. Oba hráli stejnou hru jako už tolikrát předtím, i když nikdy s tak zdatným protihráčem. Popelka věděla dobře, jakou má před sebou příležitost, a nehodlala se jí pustit. Princi bylo na druhou stanu jasné, že to není jen jeho osobní kouzlo, co tajemná markýza obdivuje. Navrhl procházku po zahradě. Vzala nabízenou ruku a souhlasila. Ale už u prvního stromu věděla, že to byl přesně ten chybný krok, na který princ celou dobu čekal.
Přivinul ji k sobě a políbil. Na chvíli se úplně poddala jeho pažím a ovinula svoje ruce kolem jeho krku. Jen na chvíli, než se malinko odtáhla. Věděl, že přemýšlí, a věděl, že ji nesmí nechat myslet. Nepustil ji ani na píď dál a přejel konečky prstů po volných zádech. Cítil, jak se zachvěla. Udělal pomalu krok zpět k lavičce za nimi, nebránila se a nechala se vést.
Uvažuj, holka, znělo ji naléhavě v hlavě. Nemůžeš se s ním vyspat, musíš pryč. Teď to nejde. Zmiz!
Mohlo být pozdě, protože už napůl seděla, napůl ležela na lavičce. Věděla, že musí pryč, jinak ztratí všechno a svou jednou příležitost. Kdesi v zámku hodiny odbily půlnoc, trhla sebou. Ten zvuk ji probudil.
„Musím jít,“ hlesla a v nestřežené chvíli se mu vyvinula z obětí. Vstala dřív, než ji mohl stáhnout zpět a otočila se k odchodu. Vlastně, spíš k útěku. Proběhla mezi stromy, ke schodům paláce. Klopýtala po nich dolů k čekajícím kočárům.
„To utíkáš přede mnou?“ zavolal za ní.
„Před sebou,“ zavolala přes rameno.
Na předposledním schodě klopýtla a vyzul se jí střevíček. Zarazila se na místě.
„Spadla ti bota,“ oznámil jí suše.
Otočila se a podívala se do princovy pohledné tváře.
Stačilo udělat krok zpět, jeden krok zpět, sebrat střevíček a jít. Ale ona ten jeden krok zpět udělat nemohla. Kdyby se o krok vrátila pro ztracenou botu, u jednoho kroku by nezůstalo.
„Vím,“ prohlásila tiše. „Nech si ji na památku.“
S tím skočila do nejbližšího kočáru.
„Domů,“ rozkázala kočímu. Až pak si uvědomila, že v kočáře není sama.
„No,“ postarší muž si ji s pobaveným úsměvem prohlížel. „Já bych vás velice rád odvezl s sebou domů,“ prohlásil, když zavadil pohledem o zpola rozepnutý vršek jejich šatů. „Ale čekám na manželku, víte?“
Neslyšela, co řekl dál. Vyskočila z cizího kočáru a s druhou botou v ruce klopýtala ke stájím. Tam našla svého koně a s ním zběsilým cvalem dojela domů. Klisna si div nepřelámala nohy na kluzkých městských dlaždicích, ale toho si Popelka nevšímala. Doma se vrhla do svého pokoje, šaty, šperky i sponu do vlasů naházela spěšně do pytle. Když držela v ruce jeden střevíc, od kterého jí teď chyběl druhý do páru, zarazila se v tom zběsilém počínání. Chvíli strnule seděla, než zatáhla šňůrku pytle a zasunula ho pod postel. Sametový střevíček láskyplně pohladila s pocitem, že ten druhý teď leží v jeho ruce. Možná, pokud se na místě neotočil a nezmizel do sálu za jinou. Byl jako každá jiný, ale nikdo ji nikdy nelíbal tak jako on. Povzdychla si a botu strčila pod polštář. Nemohla usnout, vlastně celou noc probděla, ale nebyla natolik při smyslech, aby si všimla, kdy se její sestra a macecha vrátily domů.
Prince další průběh slavnosti nijak nezajímal. Bez omluvy a s volným střevícem v ruce zamířil do své komnaty. Nechal si donést džbán vína a bez jediné myšlenky na zítřejší kocovinu ho vyprázdnil. Také na ni tedy myslel téměř celou no. Alespoň do chvíle, než upadl do bezvědomí.

„Tati, mám prosbu,“ začal sebejistě hned druhý den u snídaně.
„Povídej, synku,“ pokynul otec bez zájmu.
„Vzpomínáš si na tu dámu, se kterou jsem včera večer tančil?“
„Ano, vzpomínám,“ přikývl král. „Mám zase vyplatit dvojnásobek věna jejímu otci? Nechtěl bys…“
„Chci ji najít,“ skočil mu princ prostě do řeči.
„Tak ty ji chceš…jméno?“
„Nevím,“ pokrčil jeho syn rameny, ale záměrně se vyhnul otcovu pohledu, čímž ledabylé gesto ztratilo na účinku.
„A podle čeho ji mám hledat? Podle jejích krásných očí?“
„Mám jednu její botu,“ připustil princ neochotně.
Králi chvíli trvalo, než se rozesmál.
„Nikdy jsem takové neviděl. A už vůbec ne v takové velikosti, tak mě napadlo…“ zkoušel to princ dále.
„Nechme stranou tvé nadání pro ševcovskou profesu, synu,“ smál se král dál. „Ty chceš, abych dal prohledat celé království, aby zase jednou měl můj povedený synátor koho na večer do postele? To si vážně…“
Jeho žena mu chlácholivě položila ruku na rameno, protože věděla, jak rychle se v tomto případě změní smích v hněv.
„Zapomeň, synku,“ zavrtěl starý král hlavou a v očích se mu z veselí neodráželo už vůbec nic.
Chvíli mlčky pojídali snídani.
„Vezmu si ji,“ prohlásil princ po chvíli do nastalého ticha.
Jeho matka upustila vidličku a otec na něj zíral, jako by ho viděl prvně. Pak pohybem ruky propustil sloužící a rodinka osaměla.
„Zopakuj to,“ přikázal.
„Když mi ji najdeš, vezmu si ji,“ řekl princ znovu, pomalu a zřetelně.
Neměl naději, že by tahle finta vyšla. Pochyboval, že by mu otec dovolil sňatek s tajemnou dívkou, ze které se klidně mohla vyklubat bohatá selka. Pravda, její střevíček bylo to jediné, co měl.
„Souhlasím,“ přikývl král nakonec.
Teď byla řada na princi, aby se zakuckal čajem. „Vážně?“
„Ano, a nevycouváš z toho.“
„Ale může to být… ty mě necháš oženit se jen tak s někým, o kom nevíme vůbec nic?“
„Ani, kdyby to byla služka na mém venkovském sídle, tak to nezkalí mou radost a úlevu, když můj jediný syn, který tu už brzy bude vládnou, jediný dědic mého rodu, konečně přestane plodit kolem sebe parchanty a začne se starat o jednoho, alespoň jednoho, legitimního následníka!“
Princ tu možnost chvíli mlčky zvažoval.
„Samozřejmě, můžeš na ni také zapomenout a celé to smažeme…“
„Ne,“ odsekl. „Stane se, jak říkáš. Najdi mi ji a já z ní udělám svou ženu.“
S tím vstal od stolu a odešel z jídelny.
„Chudák holka,“ poznamenala královna s povzdechem. Na to král neodpověděl.

Celé hlavní město bylo na nohou. Rozneslo se, že královský posel hledá dívku, která den před tím celý večer protančila s princem. Každá chtěla mít tu příležitost, aby si ji s tajemnou dívkou spletli. Zvlášť, když pověrčivější část dvora, neznámou považovala za přízrak. Nikdo netušil, jak dobře se o její skutečnosti přesvědčil sám princ.
„Mohli by si tě s ní splést,“ pronesla Lesa zamyšleně a vytlačila přepychově oblečenou Elysiu ze dveří.
„Ty zůstaneš,“ štěkla na Popelku.
„Chci se dívat,“ prohlásila sveřepě. „Jestli se má Elys stát oficielní milenkou našeho pana prince, chci vidět tu slávu, jak si ji odvádí.“
Lesa se ušklíbla: „Jak myslíš.“
Ještě jednou si chladně změřila její špinavé a potrhané šaty, které víc odkrývaly, než zakrývaly.
„Ale převlékni se,“ přikázala pak suše. „Nechci, aby si někdo myslel, že si doma vydržujeme děvku.“
„Nebo spíš, aby to někdo věděl,“ dodala jízlivě Elysia a upravila si neviditelný vrab na šatech.
Popelka se jen zasmála, protože sama nemohla uvěřit svému štěstí. Obě její nevlastní příbuzné po ni vrhly nechápavý pohled, ona jen mávla rukou a běžela do domu. Tam se převlékla, jak ji bylo řečeno. Nebylo řečeno do čeho a večerní šaty se ještě nestačily v pytli pomačkat. Koukala z okna svého podkrovního pokoje, než se královští koně přiblíží k jejich domu. Když byli dostatečně blízko, bosá seběhla schody a ve dveřích si na pravou nohu nasadila střevíc.
Posel seskočil z koně a zamířil k ní. Lesa ani Elys si nevšimli Popelky přicházet a teď se obě nevěřícně otočily, kam to ten člověk tak sebejistě míří. On nezapochyboval.
„Jste to vy, markýzo,“ řekl potom.
„Ano,“ přikývla s triumfálním úsměvem.
„Poznal jsem vás, viděl jsem vás včera večer tančit s princem, ale víte,“ zvedl ruku s volnou botou. „Formalita, nutná.“
Přikývla a teatrálně nastavila bosou nohu, aby ji ztracený střevíček mohl obout.
„Tak pojedeme,“ řekl.
„Ne,“ Popelka se ani nehnula z místa.
„Jak ne? Přece…“
„Jestli mě tvůj pán chce, musí pro mě přijet. On sám.“
„Ale, madam…“
„Máte snad rozkaz odvléct mě násilím, když se budu vzpouzet?“
„To ani nikoho nenapadlo…‘“
„Vidíte, vyřiďte mu mé pozdravy a, ať si pro mě přijede sám. Nepojedu do zámku jen tak s někým.“
„Vyřídím,“ řekl posel bezradně a poslušen nevysloveného rozkazu v jejích neústupných očích znovu nasedl na koně.
Popelka se vydala k lavičce před domem, kde se pohodlně usadila a kochala se zmateným pohledem na tvářích jejích nenáviděných příbuzných. Ani na chvíli nezapochybovala, že princ přijede.

„Ta mrcha! Jak se opovažuje!“
„Synku, uklidni se,“ král se neubránil potutelnému úsměvu. Jeho budoucí snacha se mu pomalu začínala líbit. „Vlastně, ještě pořád to můžeš vzdát a poslat Richarda zpátky se vzkazem, že sis to celé rozmyslel a na malou neznámou zapomenout.“
Princ neodpověděl a zarytě sledoval podlahu.
„Koně,“ štěkl potom na nejbližšího sloužícího, popadl cestovní plášť přehozený přes křeslo a vyběhl z pokoje.
„Nelíbí se mi to,“ zavrtěla královna hlavou. „Ona ho vyloženě trápí.“
Král se znovu zasmál: „Myslím, že neznám moc lidí, kteří by si trochu takového trápení zasloužili tak jako náš syn, drahá. Neboj se, budou spolu šťastní. Jako my, ne-li víc.“

Přihnal se před honosný dům jako vítr. Lesa, která se stále ještě nevzpamatovala z šoku mu běžela vstříc.
„Výsosti,“ koktala. „Jaká čest…můžeme…“
„Přiveď mi ji,“ zavrčel místo zdvořilé odpovědi.
Popelka se beze spěchu zvedla z lavičky a pomalu kráčela k němu.
„Zdravím tě,“ prohlásil bez úsměvu.
Nezalekla se jeho hlasu.
Jen, ať se vzteká. Dokud se vzteká, tak mu na mě záleží. Špatné to bude, až se rozčilovat nebude…
„Přinesl jsem ti botu,“ řekl pak poněkud mírněji ukolébán jejím vlastním klidem.
„Díky,“ špitla a vzala ho za ruku. Pomalu se k němu přivinula. Jeho volná ruka ji automaticky zachytila a přitiskla k sobě navzdory jeho vzteku. Ten pomalu vyprchával, když mu obtočila paže kolem krku, zajela jednou rukou do vlasů a políbila ho. Vrátil jí polibek se stejnou něhou, jakou v tu chvíli cítil. Nemohl si pomoct, nemohl se na ní zlobit. Prohrál ve své vlastní hře.
„Pojedeme,“ zašeptala a on jen přikývl neschopen dalšího slova.
Vysadil ji na koně a vyskočil do sedla za ni.
„Mějte se,“ usmála se na svou macechu a sestru. „Přijedu si pro věci, až budu moct. Teda…“
S otázkou v očích se otočila k princi.
„Po svatbě. Vezmeme se co nejdřív,“ odpověděl.
Musela se chytit hřívy, aby z koně nespadla. Tak moc ji jeho prohlášení ochromilo.
„Musím si tě vzít, jestli tě chci mít,“ vysvětloval, jak nejpřezíravěji dokázal. „Slíbil jsem to otci, jinak bych tě nenašel. Nežením se z lásky, víš, ale udělám z tebe královnu. To bys neodmítla…“
Zarazil se a podíval se ji do nemile přimhouřených očí: „Ty ano, ty bys to dokázala odmítnout, viď?“
Radši pohled odvrátil, vzal do rukou otěže a pobídl koně.
„Ale nedělej to,“ zašeptal ji pak do ucha a užíval si, jak se zachvěla, když ucítila jeho rty těsně u své šíje. „Nedělej to. Královny málokdy bývají šťastné, ale ty budeš. Budu se snažit, slibuju.“

A tak byla svatba. Brzy po smrti starého krále měla země nového vládce a novou královnu. Pohádky v tuhle chvíli říkají, že žili šťastně až do smrti. Říká se, že pohádky bývají víc než pravdivé. Ne, pravdivé, ale víc než jen pravdivé. Říkají totiž víc, než prostá pravda může vyjádřit. Ano, tihle dva spolu byli šťastní. Chvíli trvalo, než se princ začal se svou milovanou nudit a počal se rozhlížet po dvorních dámách. Popelka znala muže a věděla, že ta chvíle přijde. A byla klidná, protože věděla, že on se stejně vždycky vrátí k ní. A on se vracel. Poddaní svou královnu milovali a král…vlastně také. Pokud dvě bytosti tak prosté idealismu a tak chladně uvažující byly schopny udržet mezi sebou ten vřelý cit…Ale je mnoho druhů lásky, a on ji miloval, svým způsobem ji miloval a ona jeho. Takže tady pohádka nelhala, žili spolu šťastně až do smrti s vědomím, že jejich příběh se bude ještě tisíckrát ve světě opakovat.