Chlapec

Chlapče proč tak pláčeš? Co ti kdo udělal? Já se bojím žít. A jaký důvod k tomu máš? Vždyť si teprv na začátku, život krásný je. Krásný ale krátký víš? Přemýšlel si někdy nad tím proč tu seš? Proč jsem tady? Protože jsem se tady narodil a chci tu být a jsem tu rád. Tak ty tu seš rád? Nevadí ti to bezpráví? Že my jsme ti, kteří jsou tu jen na návštěvě a všechno drancují? Nic nám nepatří a všechno vlastníme? To je ti jedno? Co jsi za člověka? Nemám tě rád. Chlapče já to tak nemyslel, nejsem za to rád. Já jsem rád, že jsem tady a jsem šťastný, že tu mohu žít. Já ne. Napadlo tě, že třeba nás jednou bude moc? A co pak? Co pak se svým štěstím uděláš? Leda ho budeš mít když to přežiješ. Co když svět ani světem není? Je to jen modrá koule na stole nějakého dítěte? Co když všechny bouře, větry vznikají, jen když se koulí zatřepe nebo když si chce třeba hrát. Nevadí ti že jsi jen louka v nějakém soukolí? Co když si jednou dítě usmyslí, že si už nechce hrát? A prostě nás odhodí. Co pak? Budeš také šťastný? A nebo třeba vyroste a kouli upustí. Co bude pak? Vidíš, nevíš. Vidíš támhle pod stromem ty mravence? Myslíš snad, že nás vnímají? Ne oni mají vlastní svět žijou takhle už stovky let a také si myslí, že jsou na světě sami. A když do nich někdo šlápne, taky zahynou. Jako když se zatřepe koulí a nebo když spadne na zem. A třeba říkají, byl to netvor nebo jiná pohroma a ne podrážka od boha, to ne tomu nevěřim. Chlapče co ty jsi vůbec zač, že všechno víš? Na to přijdeš sám, uvidíš, až ti to dopovím. Nevidím na životě nic šťastného, celý čas se trápíš pod stálým dohledem a když už nemůžeš tak tě odkopnou. To je tvoje radost? A štěstí se vejde jen do jediného týdne v tvém bídném životě. Myslíš, že pro ten týden stojí za to žít? Já vím nic jiného ti ani nezbývá. Když se země otočí tak se stane tolik bezpráví, že nejde ani zpočítat. Co když ty nekonečné prostory co kolem jsou, jsou v poctatě jen malé, ale ty dál nedohlédneš. A nebo budem jako kobylky? Přenesem se na jinou planetu a zničíme jiný svět. Ne ne to nechci, stydím se na nás. Třeba slunce jednou nevyjde a smog pohltí celý svět. Jen zakalená koule bude koukat na tu spoušť. To se nemůže stát chlapče to přeháníš. Každý kdo má kousek zdravého rozumu, musí vědět, že se to jednou stane, že to přijde. Začnou se psát nové dějiny. Né o minulosti, ale o tom zda se podaří přežít. Slunce si začne vybírat svou daň za to jak jsme se k němu chovali. Nesvítí-li slunce, život vyhasíná a vyhasíná-li život, každý se snaží urvat co se dá. Už nebudou známí ani přátelé, zbydou jen zvířata snažící se přežít. Nastává otázka jestli jsme takový nebyli vždycky? Jindy jsme dali průchod své přirozenosti. Chlapče už toho nech, děsíš mě. A ty ostatní, ty zase děsí mě. Je to normální ničit si co nás drží při životě? Podle mě není. Počkej za pár let, změníš svůj názor uvidíš. A po těch slovech chlapec zmizel.
Dlouho jsem tam stál a přemýšlel, koukal jsem na slunce a stále bylo tam kde má být. Nebo vyselo nad zemí a všechno vypadalo krásně a normálně. Jen v dálce se začalo blýskat, že by chlapec pravdu měl? A kdo vůbec byl? Nechal mě hádat a pak odešel. A kam vlastně šel? Kam zmizel? Proč mi to přijde normální? Nevím, byla to zvláštní chvíle. Jak přišel tak zmizel. Šel z něj divný chlad, myslel jsem na hrozné věci. Mohl tu už jednou být, a teď se nám přišel smát. Ne, to by neplakal. Přišel nás varovat? A dobře věděl co se stane? Ale co teď mám dělat? Že se nic nestalo? A nebo říct všem co se stane? Ale stejně by mi nikdo nevěřil. Tak co, budu dál žít jako teď? Proč mi to ale říkal? Jsem snad předurčen spasit svět? V hlavě mám hrozný chaos, nechám to být. Nemám sílu se s tím prát. Blesky jsou stále blíž a za nimi spoušť, není kam jít, ani kam utíkat. Nevím třeba se to dítě začalo nudit a třepat s tou zatracenou koulí. Dívám se jak se blesky blíží. V jednom z těch blesků vidím chlapcovu tvář. Pochopil jsem, že on je to dítě co s náma chce si hrát.
Jak třese koulí tak svět se bortí a já s ním. Najednou strašná rána a cizí ruka mě vytáhne pryč. Opět jsem seděl, opět s chlapcem, ale jinde. Tak vidíš, koule se rozbila. Rozhlédnu se kolem sebe, a všude vidím spoustu takových koulí, jako ta naše. Válejí se po stole. Která bude ta další se ptám? Chlapec už nepláče, jen se usmívá a sahá po tý nejbližší. Bere jí do ruku a další svět na zem spad, další a další, dokud nezbyde jen ten jeho, ale i na něj dojde řada. Když si nějaké dítě, v jiném světě, které ani nezná. Než dostane zlost a mrští s tou jeho na zem. A tak to půjde dál a dál, lidé budou umírat. Pokud budou takový jací jsou.