Fénixova píseň

Ve ztemnělém pokoji se rozléhá chladné ticho. Už dávno doznělo praskání ohně, dávno pohasnul tanec plamenů na zdech, tapetovaných temně rudou látkou. Okny, zataženými závěsy barvy čerstvé krve, vniká do místnosti svit luny.
Jediné, co sotva znatelně porušuje klid, je vzrušený dech malého děvčátka. Sedí v podřepu na zemi a svýma dětskýma očima sleduje cosi pod sebou. V modravých hlubinách, přecházejících až do fialkové lázně, to jiskří nadšením. Jako by na něco čekala.
Její pohled míří přímo na hromádku popela. Zdánlivě jen obyčejná nezajímavá kupička, kterou zametete a hodíte do koše nebo do krbu. Ale holčička ví...
Popel se najednou pohne. Ne, to nebyl vítr, okna jsou pevně zavřená. Něco se hýbe mezi šedavými částečkami. Po chvilce se vynoří drobná hlavička. Vypadá jako...ptáče. Tvoreček zmateně zamžourá a oklepe zbytky popela na podlahu.
Podívá se na dívenku před sebou a roztomile zamrká. Pak otevře zobáček a z jeho hrdla unikne slabý zvuk, sotva slyšitelný. Zkusí to tedy znovu. Tentokrát ze sebe vydá překrásný čistý tón. Ještě je malé, pomyslí si děvče, ale brzy bude již zpívat překrásné písně.
Holátko vzala do ruky a dala ho do klícky. Chvíli ho ještě pozoruje, ale pak ji to přestane bavit a odejde z pokoje.
***
V kleci u okna sedí mohutný pták. Jeho nádherný hlas nikdy neutichá. Kouzelné tóny se linou celým domem. Ale děvčátko není spokojené. Chtělo, aby pták zpíval veselé písničky, ale on místo toho stále vyluzuje jen ty tíživé tesklivé melodie. Proč? Dává mu jíst a pít, povídá si s ním, dělá mu společnost, ale on stále jenom čiší smutkem.
Holčička si asi neuvědomila, že ve vězení nikdo nebude šťastný. A tak majestátní tvor s ohnivým peřím smutně vyhlíží z okna na svět, který by chtěl znát, a svůj žal dává do svého hlasu. Každý den a každou noc.
Jednou už dívenka nevydržela tu tíhu smutku, jež se rozléhal jejím domovem, a snad nakonec i vlastního svědomí. Vešla do pokoje a zadívala se na „své zvířátko“. Odevzdaně si povzdychla, otevřela jedno z oken a přešla zpátky ke kleci. Odklopila dvířka a pták nevěřícně a bojácně poprvé vystrčil hlavu za mříže.
Chvíli obhlížel pokoj, pak si všiml okna. Vysoukal se ze své cely a protáhl ztuhlá křídla. Poprvé za svůj život šťastně zatrylkoval a rozepjal křídla k letu. Už cítil čerství vzduch. Už cítil tu svobodu...
V tu chvíli ale dívce zablesklo v očích. Kde se vzala tu se vzala těžká tyč v jejích ručkách. Rozpřáhla se a plnou silou udeřila právě vzlétajícího ptáka. Překvapením zařičel. Ztěžka dopadl na podlahu a vyděšeně se ohlédl po své celoživotní společnici. Ta na něj pohlížela s výrazem šílence.
Ubohý král oblohy začal bojovat o svůj život. Měl zlomená křídla, ale stále mohl chodit. S námahou se postavil na nohy a rozeběhl se k druhému konci místnosti, kde čekala jeho volnost. Ale lidské mládě se nemínilo vzdát.
Znovu se rozzuřené dítě napřáhlo a znovu udeřilo. Zlomilo ptačí pařáty jako by to byla párátka. Ale on se nevzdával, pořád se snažil dostat k oknu. Plazil se. Jako had. On, fénix, nejkrásnější ze všeho ptactva.
Už byl téměř u cíle. Okenní tabule se blýskaly na slunci. Teplý vánek načechral jeho vybledlá pírka. Už jen kousek!
Poslední tupá rána ukončila jeho nešťastný život. Krev z rozbité hlavy se rozlila po drahém koberci. A děvčátko? Jen se ušklíblo, popadlo mocného fénixe za zpřerážené nohy a vyhodilo ho z okna. Proleť se...