"Zvykni si."

„Bude tam Viktor a Andrea…super kapely…“
„Nechci.“

„Čau, hele nepudem na pivo? Už jsme dlouho nebyly, pojď…na jedno…“
„Nepůjdu.“

„V sobotu hraje Žádnej Strach, vyrazíme ne?“
„Nemůžu.“

„Heleď, co jít ve čtvrtek do kina?“
„Nezajímá mě to.“

„Tyjoo, bude hrát Adolpho a Band v Lampě, nepůjdeš taky?“
„Ne.“

„Zítra bysme si mohly udělat filmovej den, co?“
„Nejde to.“

„Čau, jsi doma?“
„Nejsem.“
„Umíš říct něco jiného?“
„Ne.“

Smutně koukám na vysokou holku před sebou. Když má vlasy v culíku, vypadá hrozně přísně.
Mlčím.
Po několika sekundách nepřítomně trhne hlavou a ozve se:
„Ne.“

Aniž jsem se na něco ptala.

„Ne.“

Ticho.

„Ne, ne, ne…“

Je pryč. Je nakažená. Je ukradená.
Jsem zneužitá.

Je to v háji.