Bez happyendu

"Ty se ale máš kam vrátit...Určitě je někdo, komu na tobě záleží!"
" Nikdo takový už není."
Muž, který seděl na ohradě proti sebevrahům na Barrandově zavrávoral. Martin se lekl, ale nakonec se onen muž udržel. Pak se na Martina podíval. Smutně. Začal plakat.
"Víte hovno..Nic! Nikdo tu už není...Ani já už tu za chvíli nebudu...!"
Martin už zažil spousty podobných případů. Tenhle byl však...no..jiný, jak to napsat jinak. Martina už nic nenapadalo. Byl ve stejné krizi, jako ten muž.
"Podívej, jak se menuješ..?" Uhodil možná na správnou strunu.
"Nemám jméno." Prostá odpověď.
"Ty jsi pil?"
"Ne."
Martin už si nevěděl rady. Věděl , že buď je konec, anebo začátek. Pak ho něco trklo. Něco bláznivého a totálně neetického.
"Víš co si? Srab! Totální, zbabělej sráč, kterej neví jak utéct od problému...Takovej jako si ty sem zažil stovky...Všichni jste vlastně stejní...Srabi, kteří se bojí života..."
Nebyla to pravda.
"Cos to řek'..?"
Ajéje..je konec...Pomyslel si na chvíli Martin, ale zdálo se, že udělal vpodstatně správnou věc.
"To, co si o vás všech myslim.." Policisté koukali, hasiči se přestali snažit..Všechno nechávali na něm. Projíždějící auta troubili. Někteří se vykláněli z okýnek a křičeli. "Tak skákej, dělej...!" Kreténi.. Pomyslel si Martin.
"Vidíš..nikdo mě tu nechce..." Jeho pláč pomalu utichal. Rozpršelo se. Minuta po minutě, samé přemlouvání...
"Tak vrátíš se tedy...?" Martin pracoval naprosto amatérsky...snažil se, aby to vyznělo tak lhostejně, jak to jen šlo.
Muž neodpovídal. Seděl, potichu mokl a díval se dolů. Hasiči odjeli. Policisté a sanitky taky. Na Martinův pokyn. Byli tu už jen dva. "Nehceš mi říct tvůj příběh..?" Ozvalo se najednou z mostu. "Já ti pak řeknu můj.." Martin nic takového nečekal, ani nikdy nezažil.
"Ale, ale já...já..nemám žádný příběh..."
"Máš jich určitě spoustu...proč si psycholog...?"
"Baví mě si povídat s lidmi.."
"I s takovými případy jako..jako jsem já..?"
"No..."
Martina to donutilo přemýšlet. Proč je vlastně tady..?
"Nevím...vlastně, vlastně ani nevím jestli to má cenu.."
Déšť ustal. Znamení? Těžko. Ale...kéž by.
"Můj příběh je o ničem..." Vypadlo z muže na druhé straně.
Časem se ale Martin dozvěděl, že není ani bezdomovec, ani feťák. Ani alkoholik. Měl zázemí, nebyl zadlužený. Neměl problémy. Tedy-až na jeden. Byl to tak obyčejný problém, který by napadl každého.Ale ten problém tu byl. Láska. Ztracená láska. Jen blázen jako já by o ní mohl psát povídku.
Martin se postavil na špičky a chytl ho za ruku.
"Pojď..prosím!"
"Ne..." Muž se na něj smutnýma očima podíval a řekl: "Jsi jediný, kdo mi za mých 16 let rozumněl..."
Pak se pustil.

Byla půlnoc. Matin seděl na Barrandovském mostě. Pomáhal mu jiný psycholog. Byl to očividně profesionál. Nic. Nereagoval na nic. Nic neslyšel, nic neposlouchal. Psycholog mluvil něco o štěstí. Musel se zasmát. Hlasitě. Při tom smíchu jemu samému tuhla krev v žilách. Televize. Přijela talevize. A dost.

Pustil se.