Konec štěstí

Váhavě jsem zvedla hlavu a se smutným pohledem pohledla ne NĚJ. Tisíce myšlenek se mi honilo hlavou, ale jen byla ta, co udává směr. Ano, skončilo to. Navždy. Po tváři mi pomalu začaly stékat slzy. Nechtěla jsem plakat, ale nešlo to zastavit. Vždyť ON byl ten člověk, pro kterého jsem chtěla žít.
Seděla jsem tam na zemi schoulená do klubíčka. Objal mne. Bolelo to víc než jsem si mohla myslet. I přes to jsem se zmohla na to, abych jej k sobě přitiskla. Pomalu tekou slzy se změnily na vodopád. Ze mezírky mezi rty se mi vydralo jen tiché „Miluji tě!“ Snad to ani neslyšel. Jen mě k sobě více přitiskl. Cítila jsem, že se celý chvěje.
Oddělili jsem se. ON se postavil. Já jen tiše dál seděla a plakala. Nemohla jsem jinak. Neměla jsem sílu se na něj znova podívat. Asi pět minut se nic nedělo. Kolem nás jen hrobové ticho. Ani ptačí zpěv nebyl slyšet. Nic. Jen ON a já. Smutek. Pláč. Zloba. Lidské neštěstí. Dva mladí milenci co jednou chybovali a teď na to doplácí.
Znova se ke mně sehnul. Vzal mou tvář do dlaní a lehce mě políbil. Nevěděla jsem, co to mělo znamenat. Jen jsem se mezi slzami usmála. Proč to udělal když už byl konec. Proč? Postavil se. Já také. Vytáhla jsem si cigaretu a nabídla mu také. Jednu si z balíčku vytáhl. Zapálili jsme si. Dým pomalu stoupal, tak pomalu, jako utíkal samotný čas.
Stáli jsme naproti sobě a ani jsem se na sebe nepodívali. Až na jeden okamžik. Ucítila jsem ohromný chtíč. Toho člověka přece miluji, nemůžu ho ztratit. Teď ne. Jenže… všechno jednou končí. Nechci si to přiznat. Nechci.
„Promiň, musím už jít.“ Odhodil zbytek hořící cigarety a odešel.
Opřela jsem se o zeď a sesunula se k zemi. V srdci zůstala už jen vzpomínka. Vzpomínka, jak člověk které jsem milovala odchází a s ním i velká část mě samotné.