Ráno

Ráno … Nesmělé paprsky se pomalu objevují nad obzorem … Kapky rosy se třpytí na dlouhý stéblech trávy … Lehký vánek tančí v korunách stromů a probouzí listy k životu … Ptáci pomalu začínají vítat zpěvem nový den … Ráno … Květiny nejistě rozevírají svá poupata … Ach ano, ráno …
Leží uprostřed té nádhery s rozpřaženýma rukama a připomíná mu výjev ze snu. Je bledá, křehká, přesto však pevná a jistá. Po ramenou jí jako zlatý vodopád tančí dlouhé kadeře a jasné, doširoka rozevřené, pomněnkové oči se radují ze života. Zarazí se … Ze života? jak paranoidní a ironická se tahle zdánlivě obyčejná fráze může zdát …
Bílá noční košile připomíná šaty, ne ty obyčejné, ale takové, jaké na sobě mívají víly v pohádkách … Vždyť není ona vlastně víla?
Konečně si ho všimne a toužebně k němu vztáhne ruce. Její paže jsou bílé, skoro průsvitné. Sedá si vedle ní do trávy …
,, Neměla bys …,“
,, Tiše,“ Umlčí ho krátkým polibkem, až se mu rty neskonale zachvějí a on pouze zašeptá:
,, Jsi tak krásná,“ Pohladí ji po vlasech, ale víc se jí dotknout neodváží. Připadá mu, jako by se každou chvíli mohla rozplynout v ranní mlze … Zmizet … Ach ano, ráno …
,, Vzpomínáš si, jak jsme se seznámili?“ ptá se náhle a řasy se jí chvějí. Celá se třese.
A zatímco slunce pomalu vystupuje nad obzor, leží tu vedle sebe, on svírá její dlaně ve svých a vzpomínají na časy minulé. Myslet na budoucnost se ani jeden z nich neodváží, ale oni nedoufají. Mají se rádi a žijí přítomností …

,, Miluji tě,“ řekne náhle ona. Sotva přitom pohne zesinalými rty a ztěžka pozvedne hlavu. Hledí si teď z očí do očí. Ty jeho jsou tak zvláštně hnědé, ovšem jiskra dávno zmizela. Posledních několik měsíců bylo plných trápení a smutku.
……… Ví, že přichází konec …… Přesto stále doufá …
,, Prosím,“ To slovo opustí jeho ústa nečekaně, aniž by ho dokázal zadržet. Vlastně se ani nesnaží, cítí, jak mu srdce puká na dva velké kusy.
Ten okamžik přišel. Celý ten půlrok na to čekal, obával se, byl zvědavý, strachoval se. Nyní je to tady. Musí se k tomu postavit čelem jako muž … Cosi se v něm zlomí a on pocítí na řasách palčivé slzy.
,, Já tebe taky,“ Skloní se, vezme ji do náručí a naposledy jí věnuje dlouhý polibek. Ví, že umírá, ale nemůže jí pomoci, i kdyby sebevíce chtěl. A on chce …
Přišel konec. Její duše odchází a bere si kus jeho s sebou. Po tváři se mu kutálejí stříbrné krůpěje a jako malé lesklé diamanty dopadají na její bledé tváře. Ona pláče s ním …