Notes

Zazvonil budík a jako každé ráno ho zaklapl a ještě několik minut polehával. Pokaždé znovu usnul a tak už raději jezdí do školy na kole, aby každý den zbytečně nedobíhal autobus.
Oblékl si nové kalhoty, značkové, stály ho celou výplaty z brigády. Bílé tílko a pro případ chladného rána ještě jednu z velkých vytahaných mikin, kterým samozřejmě nesměla chybět kapuca a klokánčí kapsa. Do batohu ve spěchu hodil rohlík a jablko, nazul boty, černé, byl na sebe pyšný za to jaký má vkus. Popadl klíče a bouchnutí dveří ho vyprovodilo z domu.
Neměl moc peněz a jeho obyčejné kolo mu stačilo. Nebyl z těch, kteří ke štěstí potřebují nová, drahé kola, na kterých se ani ze strachu, že se rozbijí, nedá pořádně jezdit.
Projel křižovatku za domem a již za několik minut byl před školou. Postavil kolo do stojanu, zacvakl zámek a vešel do budovy školy. Zasedl do své lavice a jako každý den i dnes bez výjimky vytáhl notes a tužku…psal a kreslil vše co ho napadlo a co cítil, chvilkové nálady, poznámky k učivu nebo vykresloval sen z uplynulé noci. Všichni ho znali s papírem a tužkou v ruce jen suplující učitel ne a proto si rádoby nenápadně stoupl vedle jeho lavice a čekal, zda se žák uráčí notes schovat. Neuspěl a proto mu blok sebral a odnesl na katedru.

Odemkl zámek, nasedl na kolo a uháněl do centra rušného města...
Všichni se vraceli ze zaměstnání domů, ale nikomu nestál za to aby se za ním otočil, nikomu se nezdál kluk sedící na zábradlí mostu ničím zajímavý.

„Nešťastná náhoda či sebevražda?“ Titulek dnešních novin zaujal učitele a proto čte dále… „17tiletý chlapec, žák střední školy v tomto městě údajně spáchal sebevraždu…“ zarazil se, zvedl listy novin ze stolu a pohlédl na notes, který včera zabavil jednomu z mnoha žáků… Zvědavost mu nedala… začal listovat v notesu: „Pokolikáté jsem dneska vstal a bez známek života v bytě se vydal do školy?“ ničím zajímavá věta a otočil na další stránku. Zároveň si pomyslel, při pohledu na kresbu, má výtvarný talent. Hleděl na překrásně zvýtvarněného muže s černými andělskými křídly na zádech. Pod ním stanulo několik řádek: „Jdi! Utíkej! Nechci tě zničit, ty mě nemůžeš uhlídat. Ztratíš svá křídla pokaď se ti ztratím a to já nechci. Odejdi už!“ Výplody pubertální fantazie řekl si v duchu vyučující. Roztržitě přelistoval několika listy až na poslední stranu:
„Toto není dopis na rozloučenou! Já se totiž neloučím, nemám s kým si dát Sbohem. Moje matka ani neví kde bydlím a můj otec? Můj otec říká, že mě miluje a přitom si neváží toho co jsem kdy udělal…že jsem na základce se svou kamarádkou uváděl akci, která pro mě byla moc důležitá vůbec nevěděl, ani se mě nezeptal kam jsem si podal přihlášku na střední školu, ale jinak mě prý miluje… Posledních několik let jsem žil sám, moc sám. Zapomeňte na to že jste mě znali. Mě neznal nikdo. Kdybyste mě začali hledat šel jsem vyzkoušet andělská křídla…
Odejdi už!“
Učitel se skleněnýma očima zaklapl notes…