Večer

Večer jako každý jiný. Ospalé slunce zmizí za kopcem, muži se vrátí domů z práce, ženy rozsvítí a pustí se do přípravy večeře, děti přinesou k podpisu své domácí úkoly a pochlubí se nejnovějšími úspěchy ve škole. Zamšelé pouliční lampy nepatrně zablikají a jejich světlo rozzáří zešeřelé městské ulice a uličky. Zatoulané kočky opatrně opustí své úkryty a odhodlaně se pustí do nočního lovu.
Ale tenhle večer je jiný. Alespoň u nich…
Sedí v pokoji na posteli a vší silou si zacpává uši. Hádají se. Pocítí v očích palčivé slzy. Zase… Žádný den, žádné odpoledne, žádná noc, ba ani žádná sebekratší chvíle se u nich neobejde bez ostré výměny názorů. Někdy dokonce všudypřítomný křik doprovází i tříštění porcelánu o stěnu, v horším případě dokonce tupé rány. Škrábance ani modřiny nejsou výjimkou.
Ze začátku u nich nespočetněkrát zvonili sousedi. Jejich starostlivé hlasy zaznívaly až sem k němu nahoru. Je všechno v pořádku? Nestalo se nic? …… Přivřel oči a přitiskl si ruce na spánky. Všech těch vět, frází, starostlivostí mu probíhala hlavou spousta. Asi dvakrát se u nich objevili policisté. Viděl blikání modrého majáčku, které prosvítalo skrz omšelé záclony až na podlahu. V té chvíli nastalo mírumilovné ticho, vůz zase odjel a on v celém domě osaměl. Následující den se ale vše spustilo nanovo. Je to tvoje vina …!!! … Tvoje!!! …
Bál se. Strašně moc se bál, třeba jen co nejtišeji otevřít dveře a lehounce přeběhnout chodbu, a to všechno jen proto, aby si mohl dojít na záchod nebo do koupelny pro vodu. Co ostatní dělají zcela běžně, on dělal s tou největší opatrností. A když pak ráno nejistě sestoupil po schodech dolů, spatřil následky včerejší hádky.
,, Mami?“ K této otázce, jenž děti vypustí ze svých úst nejméně dvakrát denně, se on odhodlal pouze jednou. Když pak ta ubohá žena, sedící v kuchyni na židli jako troska, pozvedla hlavu a upřela na něj nic neříkající oči neurčité barvy, bez jiskry či sebemenšího zájmu, pouze orámované sebelítostí, vyděsil se a příštího dne už se k ničemu podobnému neodvážil. Přesto ji však miloval …
O nevlastním otci raději pomlčel, nestál mu za sebemenší úvahu. Kapitola sama pro sebe …
Zato při vzpomínce na svého pravého tátu se celým jeho tělem rozlilo ničím nevysvětlitelné blaho a pocit štěstí. Za semknutými víčky si vybavil vysokého tmavovlasého muže s milujícím pohledem. Ale pak se něco stalo… Muž zmizel, objevily se jen železniční koleje uprostřed temné noci, po kterých zrovna projížděl náhodný rychlík … Sekunda zaváhání, rychlý pád, skřípění brzd, prudká bolest. A pak už jen ticho… Všichni se nad touto nešťastnou nehodou otřesou, avšak postupně upadne v zapomnění. A vlaky budou jezdit dál …
Dospěl rychleji než jeho spolužáci. Brzy se na všechno díval jinak, tak nějak zvláštně na dítě v jeho věku. Už je konec dětským hrám, napadlo ho jednou zcela náhodně …
Náhle se v něm cosi zlomilo a on si ve svém mládí položil otázku, proč vlastně žije. Ze strachu? Z povinnosti? Láska se vytratila již dávno …
Vůbec nevěděl, co dělá. Vnímal jen, jak se zvedl, zprudka rozrazil dveře a utíkal. Nejprve po koberci, schodech, později po oprýskaném chodníku a nakonec na navlhlé silnici. Prší? Ani sám neví …
Město v téhle době bylo liduprázdné, na nádraží nebyla jediná noha. A on, tak jak byl, ve vytahaném triku, teplákách a domácích bačkorách, rozcuchaný, pobledlý a nevyspalý, vyběhl na nástupiště. Nikde se nic nepohnulo, pouze vítr si klidně pohrál s korunami stromů. A pak to uslyšel.
Vzdálené hučení, které postupně sílilo a nakonec v nedaleké zatáčce spatřil blížící se světla. Rychlík číslo tisíc sto třináct nezastavil, pouze zpomalil a pokračoval v cestě. Projel kolem něj a on namátkou pozvedl oči plné zoufalství a bolesti.
A vlaky budou jezdit dál, napadlo ho ……