Mrak

Byl jednou jeden dům a na ten se sneslo obrovské neštěstí. Černý oblak smutku a trápení. Lidé v domě nedokázali být šťastní, neuměli se smát. Vzdychajíce seděli na židlích a zírali před sebe.
To je ale divný mrak, ani z něj nezaprší. A je černý jako ty nejtemnější myšlenky. A stále roste. Uvnitř domu je tma a ticho. Lidé vevnitř ztratili svou naději na záchranu. Svými vzdechy a trápením mrak přiživovali a ten rostl a rostl.
Jednou byl mrak tak veliký, že pohltil celé město. To se utápělo v pustotě a temnotě a zoufalství. Čím více lidí se soužilo, tím se mrak více zvětšoval.
Někteří propadali takovému zoufalství, že se rozhodli své životy ukončit, oprostit se od tohoto zla.
Mrak zanedlouho pokrýval celou oblohu od východu k západu, kam jen oko dohlédne. Zakryl celou oblohu nad královstvím. Od hor až k moři, od pouště až k lesům, od severu k jihu. Všude, kam se člověk jen podíval, byl jen temný mrak.

Král, královna, princ i princezna, ti všichni stáli u okna svého královského paláce a dívali se ven. Venku se šeřilo a šeřilo, až bylo nakonec úplná tma. První si povzdychla princezna, na kterou ta dusivá tíha dolehla jako první. Princ sedl na koně a uháněl ke svaté hoře, aby odprosil bohy. Královna se rozplakala a celá bledá dosedla na svůj královský trůn. Král si sundal korunu z hlavy a vyhodil ji z okna svého královského paláce. V té bezútěšné chvíli ji nebude potřebovat.
Lidé takhle žili, dokud mohli. Až už nemohli, stali se z nich pouhé stíny jejich truchlivých duší.
První zemřela princezna, protože byla příliš mladá a věřila ještě v krásu života a světa. Princ se nikdy nevrátil. Král skonal krátce poté, co si jeho královská choť vzala život.

Jednoho bezútěšného dne oblohu pročísl zářivý blesk a z nebe se spustil déšť.
Obloha se vyjasnila a slunce zasvitlo. Stíny lidí i toulaví duchové před ním prchli do temných děr nebo zmizeli navždy.
Po dlouhé temné době nastal v království ráj, začal nový život.