Padlý anděl

Sychravé a studené ráno v jednom českém městě. Mračící se lidé spěchají po ulicích do práce a děti do škol. Na silnicích je jako každé všední ráno dopravní zácpa. Řidiči nervózně troubí y a pokřikují na sebe nejrůznější nadávky. Z jednoho malého obchůdku s potravinami vyjde malá holčička s aktovkou na zádech. Dnes jde poprvé sama do školy a dokonce od maminky dostala nějaké peníze, aby si mohla koupit něco dobrého. Je na to také náležitě pyšná a připadá si jako dospělák. Už se nemůže dočkat až vyroste, dospělí můžou dělat tolik věcí, které má ona zakázané.
Na schodech jednoho z domů, kolem kterého holčička prochází se choulí jakýsi člověk. Je to muž a pláče. Děvče se u něj zastaví: „Ahoj,“ pozdraví ho. Muž k k ní pozvedne oči plné slz a bolesti.
„Ahoj,“ opětuje jí pozdrav tichým, smutným hlasem.
„Já jsem Jana, jak se jmenuješ ty?“ zeptá se muže.
„Tomáš,“ odpoví a přitáhne si tenký kabát těsněji k tělu.
Děvče na něj chvíli váhavě kouká. Dobře si pamatuje co jí rodiče neustále opakují: „Nikdy se nebav s cizími lidmi!“ Na druhou stranu jí také říkají: „Nenechávej v nouzi nikoho, komu můžeš pomoci!“
„Musí ti být zima,“ řekne Jana nakonec a podá muži rukavice.
„Děkuji,“ přijme je Tomáš vděčně a pokusí se o úsměv.
„Ty pláčeš?“ pokládá Jana další otázku a zvědavě si Tomáše prohlíží. Líbí se jí.
„Ano, pláču.“
„Ty jsi anděl, že jo?“ táže se Jana a posadí se na chladné schody vedle Tomáše.
Ten se na ni překvapeně podívá: „Jak jsi to poznala?“
„Nevím, prostě poznala,“ pokrčí Jana rameny. Chvíli na něj kouká: „Někdo ti ublížil?“
„Vlastně ne, už jím nejsem,“ říká si Tomáš pro sebe aniž by Janu vnímal. Ta mu vsune svou ruku do dlaně. Tomáš se na ni upřeně zahledí. Lidský dotek, tak obyčejný a přece zvláštní. Pomyslí si, rukou si setře slzu, která se mu kutálí po tváři a pustí se do vyprávění.
„Byla jedna dívka, do které jsem se zamiloval.“
„Andělé můžou milovat?“ skáče mu Jana do řeči.
„Každý může milovat,“ odpovídá jí Tomáš a pokračuje ve vyprávění svého příběhu. „Jmenovala se Alice, byla doktorka a pracovala v nemocnici. Nevěděla o mě. Jednou jsem ji navštívil ve snu, ale ve skutečném životě jsem se od ní musel držet dál. Tak jsem jí sledoval z povzdálí. Jak si ráno češe vlasy, jak si cestou do práce čte v tramvaji knihu, jak si jde s kamarádkami zatančit. Pak jsem se dozvěděl strašlivou věc. Anděl smrti chtěl ukonči její život. Snažil jsem se ho přesvědčit, aby Alici ušetřil, ale on byl neoblomný. Nevěděl jsem co dělat a tak jsem se rozhodl ji varovat a chránit před nástrahami Anděla smrti. Nezdařilo se. Alice zemřela a já musel přijmout trest. Byla mi odejmuta křídla a já se stal padlým andělem.“
Jana na Tomáše hleděla s očima zalitýma slzami a pevně ho objala.
„Takže teď jsi vlastně člověk?“ zeptala se a z jejího hlasu bylo patrno dojetí.
„Ano, teď jsem člověkem.“ zněla Tomášova odpověď.
„Tak pojď, já ti ukážu, že být člověk není až tak špatná věc,“ usmála se na Tomáše.
A on šel, ruku v ruce, s malým děvčetem jehož velké srdce zachránilo padlého anděla.