Třeba

Strop z jemně lesklých křišťálků, pro které se dokáže nadchnout i největší zarputilec. Hvězdy. Malý chlapec sedí na okně. Tvoří si obrázky. Kdysi mu tatínek říkal, že když se bude pozorně dívat, uvidí sám sebe. Uvidí jaký je. A maminka mu vyprávěla báje o starých udatných rytířích, kteří v nich hledali naději. Chtěl být jako oni. Matka s Otcem. Ale den co den si vyčítal, že je nechal odejít. Že jim neřekl, co všechno viděl, že je má rád a že chce být jako oni. Očička, která jediná ještě jsou schopná něco vnímat, státe hledají jakési cestičky nebo snad východisko z jeho přesmutného života. Z domova, zda se to tak zdá nazvat, plného dětí ho dokáže vytrhnout pouze tato chvíle. Pokouší se zavřít víčka. I přes velikou únavu nejdou zamknout a brány ke snům jsou tak zavřená. Nikdy nezapomenu na ta očka, která důvěřivě zkoumala svět. Doufala. Neztrácela víru v ta slova. V to, že všechno bude dobré. Že ať se stane cokoliv, mají jeden druhého. Připomíná mu to jeho starý pokoj do kterého mu rodiče dali malé, plastové hvězdice, jež zářily při každém zatemnění. Vždy se jich rád dotýkal. Připadal si jako mezi těmi opravdovými.
Ruka se začíná zvedat, je popuzována neznámem, touhou být zase DOMA. Ještě kousek. A náhle… Dotkl se vzduchoprázdna, zjistil, co je klam. Tělo táhl k zemi prach, ale vzpomínky a naděje letěli kupředu. Prsty se dotkly oblohy. Nikde nikdo. Jen on a pocit uspokojení. Když se začne propadat do temnoty, uvidí světlo. Začíná svítat a je čas vstát. Třeba zítra poletí dál. Třeba potká rodiče. Třeba pochopí, kolik času je zlomek vteřiny. To vše jsou jen plané naděje, však - třeba – je přece slůvko naděje. A naděje umírá poslední.