Stín

Chodí stále za Tebou, je ti věrný, opustí Tě jen, když musí. Ty však děláš jakoby neexistoval. Prostě není. Je pro Tebe samozřejmost, necítíš k němu nic. Je němý, nemůže říct „Já jsem tady, všímej si mě!“, je slepý, nemůže vidět tvou tupost. Ale cítí, cítí bolest, tam kdesi v hrudníku. Cosi mu tam bilo než přišel jiný stín a vyrval mu to. Zůstala tam šedá šeď, díra do nekonečna, která se nikdy nezahojí a bude vždy bolet. Jako tvá ostrá slova věnovaná jiným, jako tvé ego směrující do nebes a ničící všechny kolem. Jako tvá arogance, která již směšná pro pár lidí býti může. Jsi směšný! Proč ho nevmínáš?? Je to součást Tebe!

Až jednou nebude, Ty si toho taky nevšimneš, ale zjistíš, že Ty už taky nejsi. Zbude po něm bolest a nepochopení, ale milé a co zbude po Tobě? To samé, ale nahořklé egoismem a lží. Nejsi vyrovnaný, máš spoustu problémů, ale proč je nevidíš? Protože nechceš, nevnímáš svůj stín! Ale on tu bude vždycky pro Tebe…