KAIN A KOKAIN

I.

I řekl Hospodin Kainovi: "Proč jsi tak vzplanul? A proč máš tak sinalou tvář?

Velikonoční pondělí – 7 hodin ráno, 7 kluků a 7 rumů s kolou v trouchnivějícím dřevěným altánu uprostřed rozkvetlejch Žižkovejch sadů. Některý měli i pomlázky, některý jenom ten chlast...

KARLOS: Mrdám na nějaký koledování! Sednu si, vole, tady a budu kalit, šťastnej, že můžu
bejt venku.
GANJA: Nojo, chudáčku! Nechtěl bych mít za matku takovou krávu jako máš ty.
KARLOS: Fakt ale - nejhorší matka pod sluncem. Ať zhebne, ať se utopí ve vaně, hlavně ať
mně dá pokoj!
MIKE: Ty bys, chlape, potřeboval kokain, protože jinak se zblázníš.

Deprimující ráno. Slunce se líně koulelo po vobloze, nic zvláštního. Kolem sadů se táhla silnice. Občas tudy projel autobus MHD, banda koledníků - cyklistů, policejní auto, ale koho tohle nadchne?
Za pár hodin byl Karlos nacucanej jak rumová pralinka. V nitru dusil svůj obludnej vztek na matku, procházel se nespokojeně parkem a hledal, jak se zabavit. Chvilku vytrhával z odpadních košů zelený sáčky na psí exkrementy a rozhazoval je do větru, chvilku kopal
do mrtvýho holuba, ale neukojilo ho to.

KARLOS: Holube! Ty vůbec nelítáš rovně!

A tak se vrátil ke klukům do altánu.

KARLOS: Majku, Majku, povídej mně vo kokainu.
MIKE: Jsem čekal, že s tim za mnou přijdeš. Kokain – to je síla, vole. Dá ti sebevědomí, dá ti
ztracenou radost, dáš si ho a už nebudeš, vole, takovej ubožák jako teď, protože budeš Někdo! A nečum na mě tak blbě. Podívej se tamhle naproti na tu lavičku. Vidíš, jak se tam vocucávaj ty dvě hrdličky? Jestli láska jim dává křídla, kokain ti dá, vole, tryskovej motor, kterej tě během vteřiny hodí do úplně jinejch dimenzí pryč z tohohle zkurvenýho světa! A v těch dimenzích nejsou žádný lidi, kterejm se nedá věřit… Seš tam jen Ty a pak různý liliputáni a veverky a další podobný existence a všichni tě maj rádi.
To je kokain. A ty ho potřebuješ. A já, úplně náhodou, mám špetku tohohle svinstva doma v tajným sejfu. Takže?
KARLOS: No a za kolik?
MIKE: Řekněme, že seš to ty, pět kil za nezapomenutelnej zážitek. A toho si važ, to je hodně
dobrá cena.
KARLOS: A ty si važ mý štědrý babičky. Říkala, ať si prej něco koupim… co mě
potěší… Jdu do toho, mistře.
MIKE: A přesně to jsem chtěl slyšet. Zlatý babičky a jejich peněženky! Takže zejtra se
vysereš na školu a v 8 budeš tady, pětikilko v kapse, já tě vyzvednu. A nečum na mě tak blbě.

II.

„Nebudeš-li konat dobro, hřích se ti uvelebí ve dveřích a bude po tobě dychtit; ty však máš nad ním vládnout. Uvědom si, že s mou pomocí můžeš nad zlem zvítězit!"

Když se v parku rozzářily pouliční lampy a nad parkem hvězdy, 6 kluků zalezlo někam do pajzlu a ten sedmej, Karlos, musel domů. Než tam ale došel, u některý z těch rušnejch křižovatek tohohle pavoučího města minul malej pomníček. Odehrála se tam nějaká tragická autonehoda, někdo tam umřel. A na tom kousku obrubníku za něj vadlo pár chryzantém sepnutejch k sobě bleděmodrou pentlí. A taky tam někdo zapálil malou svíčku. Ale ta svíčka dávno dohořela. Vyhasla jako tohle pondělí! A zbyl jen zohejbanej plastovej kalíšek…
A Karlos odemykal domovní dveře a vcházel do chodby.

MATKA: No konečně! Kde ses coural, co?!
KARLOS: Drž hubu…

…zašeptal si pro sebe, zavřel se v pokoji a celej večer s ní už nepromluvil. Rozvalenej v křesle nechal se pohltit stokou televizních kanálů. Drogy, sex a limuzíny, zastřelený grázlové, vrazi v oblekách, namejkapovaný roštěnky a happy-endy v jejich objetí…
S přestávkama na záchod se Karlos máchal v tý stoce několik hodin, dokud si během x- tejch reklam nevšim svý postele. Těch nadejchanejch peřin, co jsou plný leknínů, rákosí a veselejch kachniček! Asi už mu trošku hrabalo - ačkoliv povlečení normálně nemluví, teď jako by na něj ty kachní zobáčky volaly: „Vypni to, Karlosi, a pojď k nám! Gagaga… Rozval se v hlubinách našich vod!…“ A Karlos se nenechal dvakrát přemlouvat, sundal si triko a rifle a ulehnul.
Ulehnul, ale neusnul. Upřeně zíral na dvě trubky od topení plazící se podél zdi. Bůhví proč mu připomněly štíhlý, nahý ženský lejtka. Zíral na ně a začal onanovat.
Jó, už to není ta onanie jako dřív, už si nepředstavuje svý nahatý spolužačky, už jenom dokola vopakuje ten jeden monotónní pohyb a během toho honění se mu honěj mozkem stáda vzpomínek.

Vzpomněl si, jak se kdysi miloval z lásky. Ona byla vopilá, a tak si to rozdali v parku na dece během dne a stálo to za to.
Uvědomil si, že se miloval z lásky vlastně jen jednou.
Vzpomněl si na svý další styky. Sice šlo jenom vo sex, ale tak udělal se a byl spokojenej.
Uvědomil si, že už to je kurva dávno, co měl holku nebo co ho nějaká políbila.
Vzpomněl si, jak po něm letěly a jak si vybíral vždycky tu nejkrásnější!
Uvědomil si, že ho teď žádná nechce, že ho maj za fetku a hnusí se jim.
„Vy krávy! Nejsem žádná fetka, ale zejtra! Zejtra si to šňupnu a fetka pro mě bude lichotka! Protože jestli vy, ubohý, hloupý princezny, se nazejváte lidma, pak každej feťák je víc než člověk!“
A pak to přišlo. 7 vteřin orgasmu. Ten sedmivteřinovej záchvěv, kdy se cejtil jako pán svýho života. V ten moment věřil, že žití bez chlastu a drog nemusí bejt na hovno, že to i dokonce může bejt krásný! Svíjel se v euforický blaženosti a jeho srdce bilo jako kdysi – při prvním líbání. Hejna příjemnejch pocitů mu hlavou lítaly jak horská dráha, ale jen 7 vteřin. A pak otevřel svý křečovitě sevřený oči a všechna rozkoš byla tatam, jen skvrna na trenkách mu zbyla…
Ne. Teď už cejtil jen to, že je sám, že je vopuštěnej. Najednou hluboce vnímal svou vyprahlost. Najednou si vůbec nebyl jistej, bude-li zejtra v 8 v altánu čekat na Majka nebo sedět v lavici na nezáživným semináři moderního umění. Přemejšlel, a zatímco skrz rudý záclony vozařoval jeho ztrápenou tvář vlezlej žlutej svit pouliční lampy, spánek se svými tajemnými sny, který se s procitnutím zapomínaj, na sebe nenechal dlouho čekat. Kdesi nedaleko projel kamion, když Karlos usnul.

III.

Nicméně Kain si z Božích rad nevzal žádné poučení a namísto toho vymyslel plán pomsty.

MATKA: Je sedm hodin a ty se taj válíš jako by se nechumelilo! Tak dělej, ty kreténe, lez
ven, musim do práce. A žádný záškoláctví! Pilně se uč, aby ses o sebe jednou moh postarat!

Odešla.

KARLOS: No to by se ti líbílo, ty krávo blbá.

A za 60 minut seděl v altánu jak ptáče v hnízdě čekající na svou ptačí matku, až ho nakrmí. Poslední vopozdilci típali retka a spěchali do škol a nebe nad sadama bylo jasný jako fakt, že do školy Karlos dneska nedojde. Seděl a čekal na toho, kterej brzo přišel.

MIKE: Čus, máš ty prachy?
KARLOS: Na, jsou tvoje.
MIKE: Fajn, tak dem…

Plazili se prázdnejma ulicema podél vobchůdků, podél dopravních značek, podél útlejch stromečků v betonovým sevření... Mike byl jinej – nemluvnej, střízlivej, zatímco Karlos v sobě pořád dusil ten mohutnej vztek, co mu skresloval pohled na svět. Pohrdal realitou a toužil se aspoň na okamžik ocitnout mimo ní.

MIKE: Jsme tady, vole. Vítej v mým království!

Byl to hnusnej komunistickej panelák s voprejskanou šedou vomítkou. Byt záhy ale docela ušel. Z vytřenejch poliček a pokojovejch kytek dejchala čistota a klid. Jenže to se jednalo především vo obyvák a chodbu. Z Majkova poplakátovanýho pokoje dejchalo zas něco jinýho - jakejsi zmatek, touha se vodlišit, provokovat. Z toho pokoje dejchal nepokoj.

MIKE: Sval se taj do křesla.

Karlos poslech jako pejsek poslouchá svýho páníčka. Páníček mezitím zapnul svý voblíbený techno a na kulatým skleněným stolečku se z bílýho prášku snažil vytvarovat 2 podobný čáry.

MIKE: Von to vlastně ani není kokain, protože samotnej kokain je stimulátor – to znamená
nehalucinogenní. Tímto tě seznamuju s Majkovým halucinačním hybridem a tahle čára je tvoje, tak šňupej.
KARLOS: Hej a nemůže se mně něco stát?
MIKE: Blbý kecy sis měl nechat doma, chlapečku. To si piš, že se ti něco stane! Ochutnáš,
vole, kouzlo, jakýs prostě nigdy předtím nevochutnal a budeš milovat Majka, že se s tebou vo ten požitek vůbec dělí!

A tak si to Karlos vpálil do nosu a Mike hned po něm. Požití omamné látky! Jako by Karlosovo hrdlo zasypala poušť.

KARLOS: Máš, prosím tě, něco k pití, kamaráde?
MIKE: Tam je kuchyň, v ní je pití…

…ukázal s obtížema na dveře a přitom ležel na koberci a mrskal sebou do rytmu. Karlos se přemístil do kuchyně. Strčil hlavu do dřezu pod kohoutek, ale po pár lokách ho vyrušilo šustení břečťanu a jakoby následnej pád čehosi na podlahu. Byla to veverka.

VEVERKA: Mě si nevšímej, já tady jenom trošku pozametám, aby se ti tu líbilo.

Běhala po místnosti a svým huňatým vocáskem, kterej jí sloužil coby smetáček, házela ze strany na stranu.

KARLOS: Ale, veverko, vždyť je tady čisto!
VEVERKA: Mám malé oči, miláčku. Vidím i malé drobečky.

V tu se znenadání otevřela trouba, z níž začli vycházet trpaslíci – těch slavnejch 7 z pohádky - a byli milí a přátelští.

PRÓFA: Přeju ti do života hodně lásky!
ŠTÍSTKO: A taky štěstí!
KEJCHAL: A já ti – hepčík – přeju hodně zdraví!
STYDLÍN: A já…
REJPAL: Jeho si vůbec nevšímej, on se odjakživa neumí vymáčknout!
DŘÍMAL: Chrrr… chrrr… chrrr…

Veverka se zastavila v půli místnosti a zběsile lapala po dechu. Byla dočista vyčerpaná. Jako by to něco předznamenávalo. Karlos na ni zíral a zíral, dokud ho jeden z trpaslíků nepraštil lopatkou přes holeň! Ten sedmej – Šmudla.

ŠMUDLA: Bratříčci trpaslíci, tenhle kripl - to přece není naše Sněhurka!

Z kovovýho odpaďáku vyletělo víko a třísklo sebou o strop. Z koše se vzedmul dým a v dýmu obrys mohutný bizardní čarodejnice! Po trpaslíkách se slehla zem, zůstaly tu jen jejich stíny zmateně pobíhající jako slepičí tělíčka poté, co se jim utnou krky. A ta čarodejnice, opředená tím dýmem, rozšlápla veverku, že z ní zbyla jen zrzavá louže, rozevřela svý fialový rty a promluvila hlasem mocným jak vokální sbor.

ČARODEJNICE: Ty že seš na světě nejkrásnější?! Ty držko! Vyhublej pojebanej zjeve!

A zpod svýho pláště vytáhla samopal.

ČARODEJNICE: Vystřelim ti mozek! Chcípni! Chcípni!!!

Karlos na nic nečekal a dal se na útěk. Seběhnul schody. Plameny vulgarizmů ho šlehaly do zad. Třísknul vchodovejma dveřma, až z nich vyletěla výplň. Utíkal, hnal se pryč!
Krajskej zastupitel v černým BMW sotva šlápnul na brzdu.

ZASTUPITEL: Tamhle máš přechod, ty hovado!

Pyšně kráčející důchodkyně jen taktak zatáhla za vodítko, jinak by Karlos jejího buldočka minimálně nakop do ksichtu.

DŮCHODKYNĚ: To se dělá?! Vždyť jste mému Vilíčkovi málem ublížil!

Jakási škola měla zrovna přestávku a pár nudících se studentů sedělo na parapetu. Když kolem probíhal udejchanej Karlos, mrdali po něm křídy.

ŠIŠLAJÍCÍ STUDENT: Nesnaž se, smažko! Stejně ten autobus nestihneš!

Ještě několik ulic, nádechů a výdechů, a potom, potom se ocitnul před svojí postelí. Svalil se do peřin, ale kachny na povlečení ho začly oklovávat. Bylo to nepříjemný, svědilo to a štípalo!… Jejich agresivita ho dohnala až na kraj postele, jenže klovat nepřestaly. Třísknul sebou vo parkety a usnul na studený podlaze. Nebo vomdlel?



IV.

„Cos to učinil?“

Otevřel oči. Byl doma sám a stále ještě úterý, už podvečer ale... Bylo mu na blití. Doplazil se nad mísu, ale neblil. Spal by, ale motala se mu palice. Přemejšlel, že by se vopláchnul, ale bál se v koupelně v zrcadle spatřit svou tvář. Zkurvená nálada.
Nakonec se s hrnkem kafe vydal na balkón. Usednul na dřevěnou rozviklanou židli, zapálil si retko a zíral na ten podivuhodnej úkaz přírody, jež ho bil do vočí. V siluetách antén zářilo gigantický rudý slunce. Louže krve rozlitá na nebesích! A von si vzpomněl na tu zatracenou louži, co zbyla po veverce…

KARLOS: Veverko, potkáme se ještě někdy, co myslíš?

V.

V odloučenosti od Boha se Kain nezadržitelně řítí do záhuby.

Po 7 letech se v novinách objevila kratičká zpráva:

Neděle 7. března, královéhradecko – Děti nalezly při hře na schovávanou v křoví tělo mladého muže. Příčinou smrti je zřejmě předávkování drogami. Po identitě mladíka se zatím pátrá.

Mrtvola nemiluje a není milována. Občas si na ni třeba někdo vzpomene, ale už se nejedná o intenzivní cit. Mrtvola o nic neusiluje. Chce mít svůj klid, a proto pohrdá vším živým. Mrtvola – to je jen cár masa a pár kostí. Nemiluje a není milována.

Přijde mi, že někteří z nás umírají dávno před smrtí…