Duhový anděl..

Nejistě se pohybovala ve svitu měsíce, nebi vládnul úplněk. Nevěděla ani kde je, nebo jak se sem vlastně dostala.. Proplétala se lesem, kde nikdy předtím nebyla. To věděla naprosto jistě, takové místo by si pamatovala. Všude kolem byly jen temné černočerné stromy, vzpínající se vysoko k potemnělé obloze. Jejich větve se vztahovaly k ní, lačně a chtivě po ní lapaly. Chtěly jí omotat, stáhnout do svého dusícího objetí a nikdy ji nepustit..
Utíkala, stále vpřed, ale zacházela pouze hloub a hloub do toho lesa.. Měla pocit, jako by snad ani neměl konce.. Utíkala před něčím, co neznala. Před něčím, co ji obklopovalo. Bylo to všude, ale ona to neviděla. Nemohla..
Utíkala stále rychleji. Neviděla na cestu, nechápala, jen utíkala. Pryč, daleko pryč od toho Něčeho.. Ale docházely jí síly. Cítila to na sobě, ale nechtěla si to připustit. Nechtěla se vzdát, chtěla bojovat.. Chtěla tu zůstat..
A skutečně.. Po chvíli padla k zemi. Vyčerpaně a přerývaně lapala po dechu a zdálo se jí, jako by všechen vzduch najednou vymizel.. Její hrdlo bylo jako v jediném ohnivém plameni. Přála si vodu, napít se, ulevit se, ale nemohla. Byla zcela sama v černém hlubokém lese a sledoval ji pouze měsíc ze svého nebeského království a to Něco..
Pozvedla prosebně oči k nebi, zableskl se jí v nich třpyt měsíce a pár osaměle poblikávajících hvězd. Po tváři jí skanula hořká slza a byla následována další.. A další.. Vodopád slz.. Nemohla nic dělat, byla vydána do rukou osudu. Byla vydána napospas tomu Něčemu.. Nemohla s tím nic dělat, i kdyby chtěla neměla dostatek sil..
Padla k zemi a její pohled zůstal upřen přímo kamsi před ní. Viděla jen tmu a ty lačné větve stromů, které se míhaly v krutém větru..
Avšak náhle.. Nevěřila svým očím. Přímo před ní objevilo jakési duhově zbarvené světlo. A měnilo se do nějaké siluety.. Nakonec se zhmotnilo do podoby anděla. Vypadal jako by byl z tisíců barevných sklíček a jeho tvář se na ni mile usmívala. Dívala se na něj, ale přesto tomu nevěřila. Určitě jen sní, odešla do říše Smrti a tenhle anděl je jejím průvodcem. Ovšem.. Je poslem Pekla, nebo Nebe? Netušila.. Avšak cosi jí napovídalo.. Je poslem Nebe. Peklo přece není bílé. Anebo.. Třeba je to všechno naopak. Všechny ty lidské dohady a smyšlenky.. Třeba jsou všechny mylné.. Třeba je právě Peklo tím vysvobozením..
Z posledních sil se zvedla a přijala jeho ruku, kterou k ní vztáhl, aby jí pomohl vstát. Aby s ním mohla odejít. A ona ho poslechla.. V tuto chvíli jí bylo vše jedno, nechala se unášet na křídlech osudu.. Bylo to dáno, smířila se s tím.. Musela..
Téměř jeho dotyk necítila, ale nepochybovala o jeho přítomnosti. Je tu stále, s ní.. Pomáhal jí najít cestu.. Vznášela se nad zemí a pomalu stále stoupala, vzhůru do náruče Pána noci.. On ji vedl, osvětloval tu všudypřítomnou krutou temnotu, která jí připadala v tuto chvíli tak nevinná a nesmyslná.
Pevně svírala jeho ruku, ale přesto ji skoro necítila. Byl to velice zvláštní pocit. Nedovedla ho popsat ani to k ničemu přirovnat. Nic takového nikdy nepocítila.. A věděla, že už se to nebude opakovat..
Letěla.. Vzhůru, k branám samotného Nebe. Byla omilostněna.. Byla milována.. Stane se andělem..