Já a anděl zkázy

Zvláštní to večer. Byl cítit očekáváním a skrytými nadějemi. Na zastávku mě doprovázel můj bratr, který si samozřejmě neušetřil pár pro mě velmi cenných rad. Ale nebral jsem ho příliš vážně, taky proč, sám jsem ještě nevěděl, co se se mnou vlastně bude dít. Naštěstí už nastal čas odjezdu. A první cíl mé cesty byl Hamburg. Chtěl jsem navštívit starou známou, už asi rok jsem jí neviděl. Byli jsme domluvení, že na mě počká na nádraží, čímž odpadl veškerý můj strach z toho, že opět zabloudím, jak bylo mým dobrým zvykem. Nasedl jsem do autobusu a zamával bratrovi, který se na mě pouze velice rozpačitě usmál. Nasadil jsem si sluchátka a spokojeně zavřel oči. Cesta probíhala docela klidně. Byla sice trochu dlouhá, ale alespoň jsem se mohl prospat.
Vystoupil jsem z autobusu a rozhlížel se kolem. Nikde jsem ji nemohl najít. Že by na mě zapomněla? Nebo se na mě vykašlala? Najednou jsem spatřil ženu, spěchající k mé osobě. Když přišla blíž, začal jsem rozpoznávat známé rysy. „Tome!“ zakřičela a objala mě. „Moc rád tě zas vidím, Paulo. Změnila ses.“ „To se ti jen zdá. Pojď, někoho ti představím.“ Vzala mě za ruku a namířila si to k tlupě lidí opodál. „Tak tohle je Paji, Piky, Summer, Mark a tohle Missy.“ Missy byla vzrůstem malá slečna, ale zato velmi pohledná. Vypadala jako malej černovlasej andílek. Přesně můj typ. Celou cestu k Paule domů jsem z ní nemohl spustit oči. Došli jsme ke dveřím a Paula začala hledat klíče. „Jen se nelekni, nestihla jsem uklidit, tak je tu trochu nepořádek.“ Jen jsem se tak pousmál. Znal jsem ji už dlouho a kdysi jsme spolu trávili hodně času, a proto mě tahle věta docela pobavila. Ona totiž nestíhala uklidit skoro pořád. Vlastně ani nepamatuju, že by to kdy stihla. Vcházeli jsme dovnitř a já jen udiveně zůstal stát ve dveřích. Vypadalo to tam úplně jinak, než jsem si pamatoval. Na chodbě bývala spousta obraz, některé dokonce od známých autorů, protože Paula byla vždycky blázen do umění. Teď tam nebyl ani jeden. Jediné, co zdobilo stěny, bylo pár neidentifikovatelných fleků a mastný otisk dlaně. Všimla si, že jsem se zarazil, a tak jakoby mimochodem prohodila: „Musela jsem pár věcí prodat. Měla jsem nějaké problémy v práci a rapidně se mi snížily příjmy. Beztak to byly zbytečnosti.“ Tak jsem se trochu vzpamatoval a šel jsem dál. Zmizela i ta krásná sedací souprava, co stávala v obýváku. Vlastně zmizelo skoro všechno, co mělo nějakou hodnotu. Bylo mi ale blbý se ptát, co se stalo, a tak jsem to nechal být. Paula rozsvítila malou lampičku v rohu místnosti a šla udělat kafe. My jsme se mezitím usadili do matraček rozhozených po zemi a rozvedli jsme zajímavou debatu o smyslu života. „Páni,“ říkal jsem si, „takový filozofický téma hnedka na úvod!“ Bylo zvláštní je poslouchat. Chvílemi jsem moc nechápal, o čem vlastně mluví, ale taky nemusím rozumět všemu.
Missy seděla opodál a vypadala nějak nervózně. Pořád se rozhlížela kolem, jako by na něco nebo na někoho čekala. Přesunul jsem se k ní a zeptal se, jestli je v pohodě, protože mi to vážně přišlo divný. „Jo, jasně, všechno v pořádku,“ řekla a drobet uměle se na mě usmála. V tu chvíli se vrátila Paula. Ještě než stačila dojít k nám a rozdat hrnky s horkým kafem, Missy se vymrštila z matračky, běžela k ní a něco jí zašeptala. Paula kývla a Missy někam zmizela. „Tak co, jak to vidíte?“ zeptala se Paula a zatvářila se tajemně. Všichni se na sebe vzájemně podívali. Jen já jsem vůbec nechápal, co se děje. Najednou přišla Missy a v ruce nesla něco jako kufřík. Na tváři měla blažený úsměv. Postavila ho mezi nás a mně začalo svítat. pomalu se mi spojovali všechny skutečnosti. Jeden z kluků, myslím, že Piky, zapálil svíčku a otevřel kufřík. Paula se na mě podívala a řekla: „Dáš si s náma?“ „Ne, fakt ne, díky. Nikdy jsem nic takovýho neměl a netoužím to měnit.“ pak se do toho ale vložila Missy: „Ale nebuď srab. Jenom to zkus, uvidíš, že se ti to bude líbit.“ Tak krásně se na mě koukala těma svýma andělskýma očima. Byl jsem na vážkách. Objevovali se mi obrazy zhuntovanejch feťáků z televize, články z novin a různý statistiky. Ale ty oči… Krásný, pomněnkový oči.. Neodolal jsem a nakonec jsem svolil. „Jen jednou, co by se mi mohlo stát?“ „Podej mi ty buchny,“ ozval se Piky. O čem to asi mluví? Těžko říct. Missy mu něco podala. Neviděl jsem co. Pak začal rozdávat. „Cože? Vy si to rovnou pícháte?“ vyděsil jsem se. „Jasně, je to nejrychlejší metoda.“ „Já si nic píchat nebudu! Nesnáším jehly!“ „ Tak zavři oči a natáhni ruku, já ti to udělám,“ řekla Missy. Měla tak krásnej hlas. Mohl bych ho poslouchat hodiny. A tak jsem natáhl ruku a vznesl se do nebe. Něco tak úžasnýho jsem nikdy nezažil. polilo mě blažené teplo. Měl jsem pocit, že dokážu cokoliv. „ Jsem superman! Ne, spiderman! A umím lézt po zdech a střílet pavučiny!“ křičel jsem. Narostli mi křídla. Podíval jsem se na Missy. Taky je měla! Opravdovej anděl, já to věděl! Páni! Najednou tam bylo strašný horko a někdo otevřel okno. „ Já umím létat!“ Venku byla jasná, noční obloha. Spousta hvězd. „Missy, utrhnu ti hvězdu, chceš?“ a rozběhnul jsem se. Hvězdy jsou tak krásný, možná jich vezmu víc…