Noc

Přišla jako sup, tak rychle, tak mrštně. Ale nezaútočila, chvíli tiše vyčkávala, v lehké bojovnosti, též však i svátosti, jakou působila, lehce chvějící se její náruč. Noc. Objala mne, objala celou krajinu, jako dech bájného tvora se snesla na vonící vrcholky borovic, roztančila temnou hladinu jezírka a mateřsky uspala poslední sluneční jiskřičky, co se draly zpoza nachových, nadýchaných mraků.
Na krajinu zapůsobila různě, ale přece tu byl pocit spojující duše lidské a duše lesních tvorů. Chvěli se v návalu sourodosti jež se v nich nenásilně utvořila. Jejich duše byly zaplavovány náhlou jednotnou láskou, která nedovolovala, aby proti sobě v tento čas válčily. Museli držet spolu, to pouto je spojovalo a zdálo se čím dál pevnější, jako černé řetězy, držíc je za ruce, nikoli však tvrdě a nelítostně, nýbrž lehce a jemně, jako věnec lučních květin, který se dotýká tváře.Zajíci nastražili uši, jako kdyby čekali sáhodlouhý chorál, který chtěli za každou cenu slyšet. Tu líbeznou píseň, kterou uměl rozehrát jen mírný chladivý větřík, jež si zlehka pohrával s rákosím, cuchal vlasy lidem, těm, co se vykláněly z oken a snažili se také poslouchat. A byli to lidé, v tu chvíli podobní více zvířatům,která stála v majestátním postoji a pohledem sledovala obzor, než svým vlastním druhům. Nyní již nebylo východisko. Jako noty, jako ty nejkrásnější noty na světě, plné citlivého a laskavého objetí, toho největšího, jaká kdy ta nejušlechtilejší hudba dovedla dát, noc rozehrála svoji roli. Lišky klonily své ušlechtilé hlavy a mávaly ohony, vlci se spojili se psy a společně vyly na lunu, odrážející se v jezírku, za doprovodu kuňkání žab. Ptáci se ozvali, ale jen na chvíli, aby ostatní věděli, že jsou součástí tohoto velkolepého dobrodružství. A člověk, který tu dobu naslouchal a nechal procházet ty nezapomenutelné tóny svým srdcem, si v tu chvíli uvědomil, že noc spojuje všechny. Zvířata, lidi i přírodu v ohromný celek a zanechává v nich blaženost, krásu a lásku.