Umírající hrdina

Mladý muž leží na zádech ve sněhu, který krev zbarvila do ruda. Hledí do nočního nebe posetého blyštivými hvězdami a po tvářích mu pomalu stékají slzy. Rukama se marně snaží zastavit krev, prýštící mu z ošklivé rány na břiše.
Takhle tedy skončím? Stačí pouhá, jediná vteřina a je rozhodnuto, nastane konec a přijde si pro mě smrt? Věděl, že umře. Vyčetl to ze smutných pohledů svých přátel. Tolik toho spolu prožili, všechnu tu bolest a utrpení války. Jeden za druhého by bez váhání položil život. Kamarádi, kde jste? Leží tu sám, opuštěný a umírající. Jak jste mě tu mohli takhle nechat? Měli jste něco udělat, vzít mě s sebou nebo aspoň počkat, než vydechnu naposled! Nechci umřít sám v cizí zemi. Ani za tohle jsem vám nestál?
V hloubi duše, ale věděl, že nemohli činit jinak. Museli rychle odejít a on by se stal břemenem. Při náhlém ústupu se těžce ranění nechávají na pospas svému osudu. Věděl to, a přece jim tu zradu nedokázal odpustit.
Poprosil je, ať napíši dopis jeho matce. Chtěl, aby věděla jak moc jí měl rád a že ho to všechno mrzí. Neposlouchal ji, když ho se slzami v očích prosila, ať nechodí do války. Chtěl být hrdina a nářky jeho matky mu připadali směšné.
„Mami neboj, mně se nic nestane. Vrátím se domů jako hrdina,“ říkal jí tehdy.
Přestavoval si, jak sedí v kuchyni a čte si dopis psaný rukou některého z jeho kamarádů.

Milá paní Otvová,
s hlubokou lítostí a zármutkem Vám musím sdělit, že Váš syn zemřel. Jeho poslední myšlenka patřila Vám, měl vás velice rád. Váš syn byl úžasný muž, přítel i voják. Jeho smrt nás všechny hluboce zasáhla. Byl to hrdina. Přijměte prosím naši upřímnou soustrast, cítíme s Vámi.

Chtěl být hrdinou…
Hrdinové jsou ti kteří umírají…
„Maminko mám tě rád…“ vydechl naposled.