Osud

Srdce ji bušilo tak nahlas, že se bála, že ho slyší celý autobus. Připadala si,že na ni všichni všechno vidí, jak je netrpělivá, rozpačitá. Vystoupila na předposlední zastávce. Začala zhluboka dýchat. Na tohle místě nebyla už pěkně dlouho, ale i tak přesně věděla kam má jít.
Stála před velikým panelákem. Zazvonila na horní zvonek. Připadalo ji to jako věčnost než se ozvalo pípání a dveře šly otevřít. Byla ráda, že jede až do 12 patra a mohla se ve výtahu u zrcadla upravit. Nervozitou si dvakrát rozpustila vlasy a zase si je zapletla do copu.
Vyšla z výtahu. Otevřel ji dřív než stačila zaklepat. „Ahoj“Usmál se. „Ahoj“ sklopila oči, vešla a nahlas pozdravila. „Jsem tady sám.“Odpověděl. Upřela svůj pohled na jeho krásnou tvář, začala se ztrácet v jeho modrých očích…Musela zatřepat hlavou, aby se vzpamatovala a mohla se vyzout.
Vešli do jeho pokoje a ona instinktivně zavřela dveře,jak to dělala kdysi. „Máš to tady pořád stejné.“ Podotkla. „Chybíš mi tady už jen ty.“Zašeptal. Šla pomalu k němu a dívala se mu do tváře,očí. Stále uhýbal pohledem. „No tak,podívej se na mě,prosím.“ Dívali se na sebe,topili se ve vlastních pohledech. Po nějaké chvíli mu padla do náruče. Pevně se objali,hladil ji po vlasech. „Vrať se mi.“Prosil „Drž mě u sebe.“Prosila a tiskla se k němu co to šlo. Když už se chtěla od něj pustit,přitáhl ji k sobě a políbil. Věděla, že teď bude odchod ještě těžší.Hltala jeho rty, jeho vůni…
Po chvíli ji položil na postel, objal, hladil, díval se na ni planoucíma očima plnýma lásky a touhy,šeptal ji slova lásky, po kterých se tajil dech. „Vidíš, když jsi tady se mnou,ožiju….ach lásko,já to bez tebe nezvládnu.“Otočila se k němu a začala ho vášnivě líbat. „Máme už jen hodinu.“Zašeptala,pochopil. Choval se k ní jako by byla z porcelánu, křehká jako pírko. Hladil ji a laskal a ona mu to oplácela se stejnou vervou. Až cítila jeho teplé ruce na své kůži,jeho tělo na svém, jeho nekončící polibky,lásku…Čím blíž ji byl,tím víc se mu poddávala,víc byla žádostivá, vzrušená a začala mu vyznávat svou lásku,city. Zkrz hluboké dýchání a vzdechy slyšel jak ho prosí ať si ji vezme, že chce být jen jeho, že bude jen jeho…
Leželi v objetí, nazí a zpocení. Tiše ti tekly slzy na nahá ňadra. On mlčel,držel ji u sebe v náruči. „Nechoď, prosím.Nechoď.“Naposledy ji prosil. „Buď zase jen má.“ Otočila se na něj. „Jsem tvá a budu,napořád, ale my spolu teď být nemůžeme a ty to víš….Prosím líbej mě,jsou to poslední minuty mé radosti, u tebe v náručí.“
Díval se na její krásné tělo, které mizelo pod vrstvami oblečení. „Nezapomeň.“Zašeptala. Naposledy se jejich rty spojily a ji opět začaly padat slzy. „Ne,nepustím tě, nedám tě!“Šeptal zmateně. „Lásko…“Objímali se a tiskli k sobě. Najednou se mu vytrhla a se slovy miluji tě zmizela ve výtahu.
Sklíčen ranou osudu si sedl na postel. Hlavu sklonil do dlaní a plakal. V duchu prosil boha „Vrať mi ji!“