Naše stíny

Je to jako sen, ze kterého se nad ránem probudíš. Je to jako obloha, když slunce zapadá. Nedokážeš to popsat, ale je to v tobě, ten smutek a bolest. Pomalu kapka po kapce stékají slzy po lících….jako zrnka písku v přesýpacích hodinách. Odměřují tvůj čas tady. Chtěl bys běžet pryč, chtěl bys znát pravdu….pravdu o nás dvou. Nikdy jsme nebyli pro sebe určení. Hluboko v nás byla bolest, kterou jsme nedokázali s nikým sdílet. Chtěla bych znát odpověď. Odpověď na otázku, kterou jsi mi položil. Miluješ mě? Zeptal ses. Nedokázala jsem najít slova, kterými bych vyjádřila, co cítím. Láska, bolest, nenávist. Všechno se ve mně mísí a já dál propadám temnotě. Už je ve mně, zapustila tam kořeny a teď se rozrůstá. Jenom ten písek odměřuje můj čas stejně jako ten tvůj. Zrníčko za zrníčkem padá, mizí v nekonečnu a já si říkám, co teď bude dál. Přichází nový úsvit a já stále čekám na záchranu. Čekám, že se objeví někdo, kdo mě vytáhne z tohohle snu o samotě. Ale neprobouzím se a to mě ničí. Tak blízko jsme si a přece daleko. Trhá mě to na kousky… In peaces. Zní kolem mě. Přesně, na kousky se rozletěl můj svět. Ale pořád věřím v záchranu.
Ich sehe unsere Schatten,
höre Echos des Jahres.
Und die Dunkelheit bleibt in mir.