Případné přicházející kroky (pro Elišku)

V puse jsem měla takovou tu chuť krve, když si rozkousnete ret. Nepříjemná chuť, která dokazovala mojí nervozitu. Seděla jsem na lavičce a snažila se krev ze rtu olíznout. Krev mi tekla pořád a já se té pachuti nemohla zbavit.
Sundala jsem si sluchátka z uší, abych slyšela případné přicházející kroky. Zatím žádné kroky slyšet nebyly. A to jsem přišla s malým zpožděním. Nikde nikdo. Občas jsem slyšela nějaké zvuky, ale nebyly to kroky patřící tomu, na koho čekám. Byl to šum větru. Byl tak pronikavý, že jsem se ho začala bát. Toužila jsem slyšet ty kroky, všude jsem se rozhlížela, ale nikdo tady nebyl. Smluvené místo je špatné. Mám sedět někde jinde, čekat někde jinde, poslouchat ten vítr někde jinde. Ne, nemám. Sedím tu správně. Zapoměl, nechtěl, nepříšel. Vítr se mi zarývá do hlavy a já pořád jen sedím a nemám sílu se zvednout a jít domů. Co když odejdu a on přijde? Co když? Ne, vzepřu se a odejdu. Nemůžu tady čekat věčně. Odcházím. Ne, nedokážu to.
Slyším kroky. No, konečně. Najednou jsem tak šťastná, že jsem neodešla. Tak šíleně šťastná, že mě ta euforie úplně pohltí. Když vidím, že přicházející kroky nepatří jemu…z oka mi vytryskne slza a s tou slzou se zvednu a odcházím. Vycucnutá z veškeré energie, nadšení a předcházející euforie. Mám pocit, jako bych nebyla nic. Nejspíš ani nejsem nic.
Dveře od domu otevírám pomalu, nejistě. Padám na postel a mám pocit ztraceného života.

„Lano! No tak Lano! Slyšíš mě?“ Otevřela jsem oči a uviděla Janu, moji optimistickou a vždy vysmátou kamarádku. Mluvila na mě, jakoby bylo jedenáct, ale myslím, že bylo tak šest ráno. Jana mě úspěšně vytáhla z postele a dovlekla do kuchyně, kde jsem se pokusila zamaskovat svoje kruhy pod očima. Zjistila jsem, že máma Janu nepustila dovnitř jen tak. Není totiž šest ráno, ale půl osmé a já musím do školy. Je sice pátek, ale pokud vím, ještě školu nezrušili. Bohužel.
„Lano, vím, že mi do toho nic není, ale myslím, že bys měla přestat pít. Je ti teprve sedmnáct a už jsi denně v lihu. Co budeš dělat za rok, za dva?“
Měla jsem pocit, jako by na mě mluvila máma, ale v podstatě jsem byla Janě vděčná za starost. Takovou starost o mně mojí rodiče nikdy neměli. Sama jsem nevěděla, co bude za rok, za dva a tak jsem neodpověděla.
„Půjdem dneska večer ven?“ Neměla jsem sílu zůstat doma, chtěla jsem někam vypadnout.
„Budu tě čekat v osm před naším barákem, ale Lano slib mi, že se budeš večer ovládat. Nechci mít z kamarádky alkoholičku.“

V osm jsem byla u Janiného domu a čekala až vyleze. Vždycky chodí celá krásně upravená, bez jediné vady. Jakoby byla dokonalá. Já jsem vždycky ta škaredá, nechtěná a … opilá.
Tolikrát už jsem čekala na té lavičce co včera. Čekala jsem na stejného kluka, jako včera. Čekala jsem na smluveném místě, vždycky bylo stejné. Nikdy nepřišel. Jsem naivní a vždycky když mi napíše datum a čas, tak tam na něj čekám, on nikdy nepřijde a já jdu domů. Opakovalo se to tak už asi třikrát.

„Dáš si semnou panáka Lano?“ V našem oblíbeném podniku jsem sice pár lidí znala, ale málokdo ví, jak se jmenuju. Se zvědavostí jsem se otočila a uviděla jsem ho tam. Toho, na koho čekám. Viděla jsem toho, do koho jsem se zamilovala a pokaždé, když řekne, sedím na té lavičce i přestože vím, že nepřijde. „Kde se tady bereš?“ Nevěděla, jsem co říct, když budu souhlasit, třeba zmizne a už se neobjeví, jako vždycky.
„Tak dáš, nebo ne?“ Přisednu si k němu a dívám se mu do očí.
„Chtěl jsem se ti omluvit. Vím, že jsme byli domluvení, vím, že jsi na mě čekala, vím…“
No, hlavně že všechno ví. Tak proč nepřišel?
„Víš, fakt mám důvod, proč se s tebou nemůžu stýkat. Nechci ti ublížit.“
„Ubližuješ mi tím, že nikdy nepřijdeš.“
Kopla jsem do sebe naráz tři vodky a měla jsem dost. Potřebovala jsem na vzduch. Janu nevidím.
„Půjdeš se semnou prosím projít? Potřebuju na vzduch.“
„Tak dobře, po cestě ti všechno vysvětlím, slibuju.“
Venku nemůžu skoro dýchat. Nevím, jestli je to tím alkoholem, nebo spíš tím, že už jsem déle než půl hodiny v jeho společnosti. Miluji ho.
„Já,…“
V duchu mi jelo hlavou: Seber všechnu odvahu, miluješ ho, dělej pro to něco… A tak jsem se naklonila a dala mu pusu. Potom druhou. Nebránil se.

„Lano! Lano, slyšíš mě? Kde jsi včera skončila? Naposledy jsem tě viděla s Jirkou, ale nemohla jsem tě najít. Slyšíš mě?“
Takhle blbě mi už dlouho nebylo. Neměla jsem sebemenší chuť otevřít oči, natož pusu, abych Janě odpověděla, že jsem se s Jirkou vyspala. I přesto, že mi nic nevysvětlil, i přesto, že nic neříkal, i přesto, že jsme byli opilí.
„Lano, okamžitě se probuď a vysvětli mi to!“
„Já,…já nemůžu. Je mi strašně špatně.“
Bála jsem se, že půjde za moji mámou a řekne jí, že nejsem schopná otevřít oči a tak jsem je raději otevřela viděla vylekanou Janu, jakou jsem ji ještě neznala.
„Lano, Jirka mi včera ještě než jsem odešla stihnul říct, že musíš okamžitě na vyšetření. Když jsem se ho ptala na jaký, tak mi neodpověděl, ale vypadal šíleně vážne. Co se ksakru stalo?“
Hlavou mi projelo všechno, kvůli čemu bych měla jít na jakési vyšetření, ale nic mě nenapadlo. Pokud mě Jirka chce poslat na protialkoholní, tak to má smůlu,tam berou až od osmnácti.
Ovšem… Ne, ne, to není možné. Doufám, že to, co si myslím, není pravda. Ksakru…Snad se mylím. Proboha.
„Lano? Seš nějaká bledá, co se stalo?“
Rychle jsem na sebe hodila džíny a triko a běžela do nemocnice. Jirka přece včera říkal, že nemůže, že mi zkazí život. Že to nejde. Nerozuměla jsem, myslela jsem, že jde čistě o city. Doufám, že jo, ale…

„Krevní testy budou pozítří.“ oznámila mi znepokojená sestřička mým problémem. Před nemocnicí už na mě čekala Jana a chtěla, abych jí všechen ten zmatek vysvětlila. Řekla jsem jí jen, že nemůžu. Že nemůžu, dokud nic není jistý, že nemůžu, dokud… Byla jsem v prdeli. Už jsem všechno pochopila.

Pondělní testy všechno potvrdily. Proto nemohl, proto nepřišel, proto mě raději ignoroval. Nebyla jsem schopna slova. Teď je všechno jisté, jasné, černé.
Když jsem šla z nemocnice, potkala jsem Jirku. Podíval se na mě smutnýma očima a řekl: „Promiň.“ Minul mě na ulici a pokračoval v cestě.

Chtěla jsem první zavolat Janě, ale bála jsem se. Ani nevím čeho. Schoulila jsem se na postel a usla. Po hodinovém spánku jsem sebrala alespoň trochu odvahy, která byla zapotřebí k tomu, abych to řekla alespoň mamce.

„Mami?“
„Ano Lano? Mluv rychle, spěchám.“
„Mami…“
„Lano, já spěchám.“
„Jsem HIV pozitivní.“