Hory a člověk, malý člověk..

To, co jsme viděli, nám vyrazilo dech. Horští velikáni tam stáli celí bílí. Byli až neskuteční, a přece na dosah ruky. Byli mohutní, rozeklaní, odolávajíce sta a sta roků náporům větru a vichřicím. Připadal jsem si jako mravenec. Jako něco malého a téměř zanedbatelného, oproti této ohromné přírodní mase. Chvějící se pocit mne téměř obklopil. Jak jsem tam tak stál, musel jsem se sám sebe ptát, zda jsem tohoto pohledu hoden. A zároveň jsem se cítil nanejvýš poctěn, neboť jsem věděl, že spoustě lidí se nedostane tohoto zážitku po celý život. Sluneční paprsky mateřsky lechtaly moje stále v úžasu rozevřené oči a vrhaly světlo na zasněžené vrcholky. Třpytící se sníh zářil na všechny strany a mně připomínal malé děcko, které mne láká, abych přešel ještě blíž. Přál jsem si, být větším, moci obejmout tento přírodní úkaz, políbit jej a dotknout se jiskřícího sněhu, jako když ruka milovaného člověka prohrábne pramínky vlasů. Uchvácení obklopilo i moje druhy. Jejich výraz mi tomu napovídal, vytušil jsem, že naše pocity jsou shodné. Aniž bychom se domlouvali, přešli jsme blíž. Bylo to jako kdybychom splynuli s přírodou, stáli jsme proti sobě, ona, ta nejmocnější a člověk. Jen člověk. Vůně borovic se zasněženými větvemi se rozlila kolem nás, jako něco nadpozemského. Křupající tráva, ztuhlá, ovšem bezbolestně, studeným větrem, který narážel do hor téměř po celý den, nám dělala ten nejkrásnější koberec, jaký jsme si kdy mohli přát. Křik ptáků se rozléhal kolem jako líbezně hrající zvonky. Na krajinu padlo šero. Sluneční paprsky nás opouštěly, ovšem v brzkém návratu a s úsměvem se ztrácely za obrysy hor. Ty začaly vrhat stíny. Noci v tuto dobu přicházeli rychle, jako černá sametová pokrývka, co se naráz spustí dolů. Bylo to příjemné. A právě v tu chvíli vše kolem splynulo. My všichni. Nikdo nebyl výš a nikdo níž, dokonce ani zasněžené vrcholky. Tma nás všechny spojila. Udělala nás jednotnými….