Zpověď

Dny se vlečou tak líně. Den střídá noc … světlo tmu a ráno večer.
Už je to několik týdnů, co jsme se viděli naposledy.
Chybíš mi … moc. Zanechal jsi ve mně nesmazatelnou stopu.

Tak moc si přála ještě jednou cítit jeho pevné objetí. Tak moc si přála, aby některé věci byly jako dřív. Postupně se jí zmocňoval pocit, že s každým novým dnem je jiná … ochuzená o své sny …
Tak moc se snažila zapomenout. Udávala si všechny možné důvody, proč by měla. Chtěla vědomě zavraždit každičký cit k němu, ale ať se snažila sebevíc nešlo to.
Tak moc ho potřebovala … potřebovala cítit jistotu a bezpečí. Naplnit svou prázdnou duši závanem něhy a porozumění, kterého se jí nedostávalo.
Nechtěla věřit ničemu, co se odehrávalo před jejíma očima. Ospravedlňovala ho tak dlouho, dokud neudělal něco, co jí ublížilo nejvíce ze všeho.

Sníh se sypal z oblohy s veškerou grácií. Byl nádherný prosinec.
Procházela se ulicemi a její srdce tiše volalo o pomoc. Osamělá jako kůl v plotě.
Když se procházela sadem, spatřila houpačku, která Vás houpala za večerních procházek. Vtáhla ji do doby, kdy Vám spolu bylo ještě hezky, věřili jste si a pomáhali, často jsi jí lehával v objetí a ona Tě hladila po vlasech, a když jsi plakal, tak Ti zpívala a to tak dlouho dokud neviděla Tvůj úsměv, který dokázal zahřát. Někdy Tě hladila tak dlouho, dokud jsi neusnul.
Byly to dny, které měly smysl.
Jednou v noci jsi jí slíbil, že ji nikdy neopustíš, plakal jsi tak hořce, že Tě nedokázala uklidnit a tak plakala s Tebou.
Ta noc byla osudová.
Měla pocit, že Vás nerozlučně spojila, ale i přesto se bála, že to jednou skončí … tak moc se bála, že ztratí Tvou podporu a lásku, která jí dávala sílu jít dál. Díky Tobě pochopila, že ještě je k něčemu, že může ještě lidem pomoct a že existují ještě lidé, kterým může věřit a kteří mohou pomoct jí.
Ale pak jsi všechno tohle uzavřel někde hluboko v sobě a zapomněl. Nechal jsi ji bloudit světem, kterému přestala věřit. Opustil jsi ji v té nejhorší životní etapě a pošlapal všechno, co jsme jste vybudovali, i když jsi jí tvrdil, že to ona všechno zničila, ale řekni mi čím? Dlouho jsem nad tím přemýšlela. Čím vše zkazila? Snad ne tím, že byla zoufalá z toho, co se dělo?
Nepřestávala věřit, že se jednou objevíš, obejmeš ji a řekneš promiň, i když věděla, že to s tou největší pravděpodobností nikdy neuděláš, tak jako jí už nenamaluješ sluníčko, které by jí zahřálo, jako tehdy. Rozjasňovalo její dny až do doby, kdy Ti ho omylem dala do knihy na cesty a ty jsi jí ho nedokázal vrátit, i když Tě o něj tak prosila. Vzal jsi jí s ním teplo a světlo. Zavedl jí zpátky do temného tunelu, ze kterého jsi jí kdysi vyvedl.

Smích dětí ji vyrval ze vzpomínek, sklopila hlavu a rychlými kroky se vzdalovala od míst, kde jí bylo tak dobře, kde se vracela do dětství a to všechno jen díky Tobě.
Kdysi měla tohle město moc ráda, ale teď … Pokaždé, když se sem vracela, cítila jen smutek … smutek z toho, že je všechno už mrtvé. Měla pocit, že jsi jí umřel v náručí a ona nemohla nic dělat a člověk, který přežil jí byl cizí, protože to tak sám chtěl.
Šla dál podél řeky až k hradu. Touto cestou jste taky mnohokrát šli ruku v ruce.

Měli přátelství, které jim mohl kdekdo závidět, bylo to čisté přátelství mezi klukem a holkou, bez nějakých příměsí. Oba měli své životní lásky, sny a touhy. Byli dvojčata, která by za sebe i dýchala, ale pak přišel zlom, který nepochopila a asi nikdy nepochopí.
„Nevím jestli se s tím někdy dokážu smířit“, tiše prohodila, když míjela hradní bránu.

Když někdo umře musíme se s tím nějak smířit … už ho nikdy neuvidíme, ale když někdo, kdo si říkal bratr, na Vás zapomene ze dne na den, nejde se s tím smířit … to prostě nejde. Snad jednou pochopí, jakou bolest způsobil … a najde si ji a až to udělá …

… tak já ho přivítám s otevřenou náručí, protože Tě pořád mám ještě ráda i po tom všem.
Jsi můj malý bráška.

Ano, pořád ho brala za svého bratra, tak jako onu noc, kdy se tak oslovili. Noc tmavší a uplakanější než je ta dnešní. V těsné blízko si šeptali slova, která kromě nich neměl nikdo zaslechnout … ani já.