Ďáblův holomek

Mladý muž sedí na kraji útesu. Hledí do neznáma.
Nohama kývá do rytmu větru.
Nebojí se, že spadne dolů, nemá strach...
Kolem panuje ticho.
Suché listí tancuje v poryvu vychru, slavíček zpívá svou smutnou písničku.
Koruny stromů mu dozvukují a lehce přikyvují.
Muž hledí do neznáma, snad do hluboké propasti.
Na dno není vidět, mlha se střídá se slunečním třpytem odrážejícím se od špičatých skal.
Mlčí, přemýšlí:
Proč jsi mi to udělala?
Proč?
Krajina náhle potemní, slunce zapadne za obzor.
S řevem přilétne černá vrána a posadí se na dutý kmen starého dubu.
Sedí, vyčkává.
Doufá, že se tu dnes nasytí...
Udělám ti to pomyšlení, promluví k ní muž.
Vrána mlčí, vyčkává...
Dlouho už čekat nebudeš, odpoví na mlčení ptáka.
Vrána si ho zvědavě prohlíží, naklání svou malou ostře řezanou hlavu do strany.
Muž na ni mrkne, ona se poleká..
Jeho smích se rozléhá udolím.
Vrána popolétne z kmene na strom.
Myslíš si, že jsem se zbláznil, promlouvá k ní ironickým hlasem.
Pokýve...
Muž skloní hlavu.
Nic nevíš, tak se mi nevysmívej.
Vrána se dotčeně otřepe.
Její černé pírko padá k zemi...
Tu náhle vítr ho popožene nad propast.
Černý pták mocně máchne křídli.
Pírko se nebezpečně vznáší nad hlubokou propastí.
Muž nechápavě zvedá zrak k obloze.
Třepot křídel ho ohluší.
Nesnesitelně píská v uších, hlavě, prostupuje celým tělem..
Dost už dost, rozkřikne se.
V tu chvíli "ďáblův holomek" skládá svá křídla na své tělo.
Pírko neřízenou rychlostí padá do propasti.
Najednou jakoby mělo velkou váhu....
Nešťastník nechápe, co se to jen děje..
Z dáli se rychle blíže černý mrak.
Nedokáže spojovat jakékoli souvislosti.
Blíží se, rychle se blíží, již jsou tu..
Všechny s ladností dosednou do koruny mohutného stromu.
Jsou jako černý chumel kočičích chlupů, nejsou od sebe k rozeznání.
Jen jedné jediné nepřirozeně....... překrásně září černá srst.
Muž si uvědomí, že je to náhlým "rozzářením slunce"
Zadívá se do jejích hlubokých, neprostupitelných očí...jsou jako studánky.
To ty?, marně se ptá...
Odpověď od vrány nepřichází..
Jen lehké pokyvování zvadlých kvítků mu napoví...
Rychle vstane, pomalu kráčí pryč..
Náhle se prudce otočí....
Jsem tvým dlužníkem, dodá ještě o odchází..
Černý pták se lehce pokloní, zůstává sedět, vyčkává...
Jediné mocné máchnutí křídli a odlétají, celé hejno v čele s tou nejmocnější z nich.
....tato chvíle nechť je zapomenuta....
....nebude zmařen jeden život, však o to se zaslouží "ďáblův pomocník"...