Bolí to, bolí.

Přes pevně sevřené rty jí ze spánku unikl vzlyk. Všechna bolest světa jako by vybouchla v jejím srdci. Nemohla nic .. vlastně, mohla jen tiše přihlížet, s hrůzou v očích a čekat až se v této noční můře přehraje stejný scénář jako každou noc .. jen se za poslední tři měsíce naučila ze spánku nekřičet.
**
S trhnutím otevřela oči do černočerné tmy. Sevřené rty povolila a sípavě se nadechla. Chvilku se snažila potlačit ten hrozný pocit ztráty a nakonec s povzdechem vstala ze své postele a vydala se do kuchyně pro vodu. Při zpáteční cestě se zastavila v koupelně. Její oči plné slz a mokré tváře mluvili za vše. Chvilku jen pozorovala svůj obraz a pak, jako by ji to zrovna napadlo, dýchla na sklo a prstem načmárala "Jimmy?" Nic. A co čekala? Vlastně už dlouho nic. Jediným rychlým pohybem nápis smazala a šla si zase lehnout. Když o hodinu později, stulená v klubíčku, stále nemohla spát a jen upírala tmavé oči do tmy, zdálo se jí jako by koutkem oka zahlédla u poslední pryčny postele siluetu .. když se tam však /už v sedě/ zadívala, byla pryč. Snad to bylo z nevyspání, nebo už se opravdu zbláznila? Znova se stulila do klubíčka, dlouhé ruce obtočila kolem kolem a na ty přitiskla hlavu.. a pak jen, za pohupování ze strany na stranu, usíná.
**
A ráno? Z hlubokým nádechem ještě za tmy vstává a cítí se stejně nevyspale jako podledních pár měsíců.. Je to kruté..
**
A dnes? Tři roky, sedm měsíců a pár dnů později? Stále se budí, zničená sny a vzpomínkami, doufajíc na zázrak, který na sebe nechává moc dlouho čekat. Stále píše uprostřed noci na zrcadlo jeden jediný nápis a stále k ránu pozoruje svoji uplakanou tvář. Divné? Je to tak..
**
Naučilo jí to hodně, teď drží hlavu hrdě nahoře, jen v noci vypadá jak uplakaná holčička, nezvládajíc okolní svět, stále doufajíc, že něoc bude jinak..
**
Stále doufajíc, že on bude žít.